Jak to znělo? Vzpomínka na nemísto: O zvuku malé elektrárny na Chrudimce
Ozvučené vlasce, struny a kovové trubky zpřítomňují vzpomínku na zaniklý poklopový jez na řece Chrudimce.
„Zmizelý jez s malou vodní elektrárnou připomínal malou Eiffelovku,“ vzpomíná Jan Dudešek. Místo, kde trávil své dětství, zvuk, který ho provázel po celý život v roce 1974 navždy zmizely. Radiodokumentární kompozice vyvolává vzpomínky a znovu oživuje místo.
Jádrem příběhu je zmizelý jez v Pardubicích, který ing. Jan Záhorský postavil roku 1910 na Labi. U technicky inovativního pohyblivého poklopového jezu byla i malá vodní elektrárna. Tato „malá Eiffelovka“ v padesátých a šedesátých letech fascinovala mladého Jana Dudeška, který však s počátky normalizace ČSSR opustil. Ve Švýcarsku se stal kovářem a výtvarným umělcem. Po návratu do svobodných Čech již stavbu nenašel. Jeho vzpomínka z dětství stráveného v Pardubicích tak zůstala jakýmsi fantomem. Stavba zmizela, hukot vody se vytratil, protože i hladina Labe se zvedla novým jezem na soutoku Chrudimky a Labe.
Pro autora pořadu Filipa Jakše tak vyvstaly otázky – jak asi jez zněl? Jak by se dal takový zvuk hudebně interpretovat? Vzal tedy piezo-měniče pro snímání zvuku a přilepil je na podomácku sestrojenou soustavu vlasců, strun, trubek a analogových efektů. Drnkáním, škrábáním vlasců a vrstvením zvukových stop se zvukově odkazuje na rezonující kovovou konstrukci jezu, do níž se opírá voda i s odpadem, který s sebou přináší. Tak vznikla „hudební“ interpretace sugestivních vzpomínek Jana Dudeška.
Jeho vzpomínky doplňuje odborným výkladem Ing. Petr Sýkora. Ten popisuje technickou konstrukci jezu, který byl propojen s kovovým mostem. Samotný jez tvořily jednotlivé poklopy, které byly opřeny o dno Chrudimky a shora byly připevněny tzv. slupicemi ke kovovému mostu. V případě velké vody se celý jez mohl prakticky celý vytáhnout z vody. Původní nákres Ing. Petra Záhorského je možné vidět zde.
Tento radiodokument není žánru „pro pamětníky“, nezkoumá to, jak jez vypadal a co všechno zažil. Jeho konceptem je otázka vzpomínání a místa jako takového. Jednak se snaží přivlastnit si vzpomínku po zvukové stránce, druhak také vzpomínku manipulovat. Ostatně to naše mysl dělá už i tak. Všichni se snažíme „mapovat si“ své prostředí. Děláme to proto, abychom se v prostředí lépe orientovali, abychom svět snáze pochopili. „Mapa je teritorium“ říká teoretik médií Berhnard Siegert. Naše touha po orientaci v prostoru přetváří prostor na teritorium.
Je ještě další proces, kterým měníme prostor podle svých představ. Vzpomínkou můžeme prostor proměnit na místo. Místo je prostor, kterému přiřkneme duši. Místo je naším myšlenkovým konstruktem, který není ani objektivní, ani není zcela subjektivní. Má vlastnosti, má charakter, který můžeme hodnotit, ale představa místa je důsledek naší manipulace.
Pro Jana Dudeška ztratil prostor po zmizelé konstrukci svou sílu. Zbylo jen „nemísto“, vzpomínka bez prostoru. Posluchači rozhlasu zřejmě také daný prostor nezažili, přesto přejímají informace, zvuk, zážitky a nějak si prostor mapují. Tento proces je vzpomínkou na nemísto.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
