Jak žít s traumatem rozvráceného života?

21. srpen 2006

Grbavica - tak se nazývá jedna ze sarajevských čtvrtí, kdysi němý svědek násilností během občanské války, kde se nyní soustřeďují rodiny ekonomicky slabé, lze říci i chudé. Bydlí tam i hrdinka stejnojmenné filmové prvotiny Jasmily Žbanićové, vítězného filmu letošního Berlinare.

Jmenuje se Esma a v Grbavici žije se svou dcerou Sárou, dívenkou na pokraji puberty. Děvče prožívá konflikty přiměřené svému věku: popere se se spolužákem, ale zanedlouho právě v něm nachází nejlepšího kamaráda, možná spřízněného i společným osudem válečného polosirotka. I Sáru totiž její matka utvrzuje v přesvědčení, že její otec zahynul v bojích jako tolik obdivovaný "šahíd".

Těžkosti vyvstanou v okamžiku, kdy na dceřin zájezd, který stojí dvě stě eur, by škola poskytla slevu, kdyby matka obstarala příslušné potvrzení. Esma obtížně shání nejen peníze, ale odkládá i obstarání onoho dokladu, až ji Sára začne podezírat, že něco není v pořádku.Teprve při bouřlivém konfliktu se dozví o matčině traumatizující minulosti, související s hromadným znásilňováním žen srbskými vojáky.

Grbavica - tak se nazývá jedna ze sarajevských čtvrtí

Na filmu oceníme především jeho civilní ladění, prosté politických proklamací. Režisérka upřednostňuje kresbu privátních osudů, věrohodně ve slovesném i hereckém nárysu zpodobňuje obě ústřední postavy. Výtečně je postižena dospívající Sára (první role Luny Mijovićové), zakrývající svou přecitlivělost siláckými gesty, vzpurností a výčitkami. Provokativně odmlouvá, sprostě a urážlivě nadává matčině kamarádce, která ji po nocích, když matka pracuje jako servírka v nočním baru, hlídá. A neváhá matce vmést do obličeje obvinění, že ji počala bůhví s kým, když před ní tají pravdu.

Esmu si zahrála Mirjana Karanovićová, kdysi zazářivší ve filmu Petřin osud. Nyní musela postihnout Esmina vnitřní pnutí, zaviněná nejen tíživou minulostí, kterou se marně snaží pohřbít, ale i obtížným sháněním peněz na obživu. Jen pozvolna a v náznacích se odkrývají její osudy: při převlékání mimoděk spatříme znetvořující jizvy na zádech, jindy ji zahlédneme na terapeutickém sezení. Právě dvě rozsáhlé sekvence, zasazené do tohoto prostředí, dokládají míru prožitků, s nimiž se zmučená duše musí vyrovnávat. Karanovićová svou hrdinku modeluje z nenápadných plošek, z pokorně, ba prosebně ztišeného hlasu, vtiskuje ji jistou ostýchavost i hrdost, soucítíme s ní i v bezradnosti, když se zahanbeně skloněnou hlavou a prosebným hlasem žádá na nejrůznějších místech o zálohu či půjčku, ačkoli bolestně pociťuje, že její dcera tuto ponižující starostlivost vůbec nevnímá a zajištění svých potřeb považuje za samozřejmé zázemí.

Okamžiky vzájemného souznění matky a dcery jsou stále vzácnější

Z Esmina osudu prosvítá smutek nad zmarněnou seberealizací: studovala medicínu, ale hrůzné zážitky jí znemožnily ve studiu dál pokračovat - stejně jako muži, jenž o ni projevuje zájem. I navenek drsný chlap, pracující jako ochranka majitele nočního podniku, v sobě skrývá podobné vzpomínky: válka ničivě zasáhla i do jeho rodiny. Oba se shodnou, že poprvé se nejspíš setkali při otevírání hromadných hrobů, kde hledali pozůstatky svých blízkých. Žbanićová, jakkoli se smířlivě dotýká bosenského nacionalismu, přinejmenším vtěleného do vlasteneckých písniček opěvujících Sarajevo, nenápadně, téměř mezi řádky nabádá ke smířlivosti, k hledění vpřed, k překonání zátěží minulosti, která by ovšem neměla být nikdy zapomenuta.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio