Jak (také) vzniká bezdomovec

13. únor 2006

Udeřily lehké mrazíky. Ačkoliv jde o úkaz ryze přírodní, nejvíce si ho všimli automobilisté - ráno škrábali ze skel jinovatku. Já jsem si vzpomněl na Jardu, plzeňského bezdomovce, mívával psa. Pořád mu bylo hej, noci poměrně teplé, vystačil si s lehkou dekou, velmi se otužil. A to nejen tělesně, ale také duševně. Hlavně duševně, pochopil jsem. Normální řádný chlap, stavební průmyslovka. V sedmdesátých letech založil rodinu, možná trochu předčasně, ale nic vznešenějšího se v té době stejně dělat nedalo. Žena dobrá, do nepohody, odjeli z města na venkov, kde získali byt. Děti zdravé, chytré. Pak přišla nová doba, nové možnosti. Koupili starý malý domek, Jarda měl co opravovat, soboty a neděle, trvalo to několik let. Jako že se tam s manželkou do důchodu, na výměnek odstěhují.

Jarda měl rád les. Přírodní motivy si zaznamenával do skicáku, ale na žádnou výstavu to nebylo. Stavební podnik se rozpadl, nastoupil k soukromníkovi a záhy zjistil, že s platem políra odpovídá za všechno. V týdnu honil lidi, materiál, kontrolní dny, v sobotu v neděli smlouvy a fakturace. Starosti ho budily i ze snu, proto odešel. Sice stačil dokončit domek, ale zaměstnání? - žádná sláva. Vždy o nějakou tisícovku níž, na Ukrajince už neměl nervy, ale držel se, v sobotu a v neděli melouchy. Večer zalezl pod deku a sám se divil, jak je vorvanej. Manželka si pozvolna našla lepšího. Nakonec nejvíc jí na něm prý vadilo, že když si ona s Karlem esemeskovala, Jarda nežárlil, ale spal. Požádala o rozvod, bylo to rychlé, dohodli se. Jí nechal opravený domek, jemu zůstala škodovka a domácnost s dětmi, které zrovna maturovaly. Zůstaly jí i klíče od bytu, aby mohla za dětmi. Teď si mohl vypadnout se skicákem, kdy chtěl, vlastně to měl lepší. Zkoušel akvarel i tempery. Nejvíce ho zaujala krajina skoro bez barev - v zimě, když nebyl sníh. Holé tmavé větve, zkroucený list proti olovově šedému nebi. Vznikly mu dva cykly: Chudenicko a Šumavské podhůří. Ty dokonce vystavil, ale kromě známosti s Eliškou užitečného z toho nebylo nic. Pokoj v bytovce Elišce vymaloval jenom bíle, zůstal přes noc, konečně jednou tvrdě usnul bez výčitek.

Svým dospělým dětem platil starou domácnost, dceři soukromou školu. Na Elišku zbylo málo, i když mu prala a žehlila. Jednoho dne přišel jeho syn, který si doma nikdy ničeho nevšiml, s otázkou: "Táto, vidíš, jak to u nás chátrá? Vidíš, jak ta naše rozvrácená domácnost upadá? Dokonce i škodovka ti klekla." "Vidím, synu, chystám se opravit vrata," odpověděl nic netuše. "No, tak my jsme proti tomu vymysleli skvělý plán." Zadíval se na syna, zda vskutku tak zmoudřel. "Máma ten její domek prodá a peníze rozdělí nám dětem, abychom se mohly snáze osamostatnit. A s tím jejím se přestěhují sem a tady to celé zvelebí, protože Karel je šikovnější než ty a víc ho to baví." "A já?" nevěřil vlastním uším. "No ty už máš přeci domácnost jinde, nebo nemáš?" A tehdy udělal kardinální chybu. Místo aby je slušně všechny poslal do prdele, položil klíče na stůl a uraženě udělal, jak chtěli. Tady Jarda přestal mluvit. Díval jsem se mu do očí, zda snad neslzí, to by byl pěknej kýč. Ale neslzel, jenom utrousil, že s Eliškou to nevyšlo a že byl spíš překvapenej, jak se mu všechno vešlo do dvou tašek.

Uložil jsem škrabku do přihrádky. Únor - čas zkřehlých rukou z odpudivě studeného volantu.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio