Jak se žije na Novém Zélandu

12. listopad 2002

Novozélandskou kinematografii téměř neznáme, před lety jsme viděli Tamahoriho drama Kdysi byli bojovníky věnované původnímu maorskému obyvatelstvu, proslulým se rovněž stal kostýmní obrázek Jane Campionové Piano, v tamních pohádkových exteriérech vzniká Jacksonův nákladný přepis Pána prstenů. Nyní naopak můžeme spatřit komorní příběh nazvaný Déšť, zbavený výraznějších dějových efektů, soustředěný na vylíčení téměř nehybného dění uvnitř jedné rodiny, pod nímž vibrují vášně tlumené i rozněcované, kdy titulový, marně očekávaný déšť se stává jakýmsi symbolem očistného přelomu, který dorazí v nečekaně tragické podobě.

Režisérka Christine Jeffsová vypráví příběh jedné rodiny, někdy počátkem 70. let trávící prázdniny na břehu moře. Rodiče a dvě děti, ještě malý hoch a dospívající dívka Janey, která se stává jakousi vypravěčkou - aspoň její jakoby neumělé, snad i zajíkavé postřehy film uvozují na začátku i na konci. I když je zdůrazněna dívčina přítomnost jako rozhodující element (a zvláště poznenáhlé vyspívání z ještě dětské mentality k prvním erotickým záchvěvům), často se jakoby díváme jejíma očima, neboť některé události kromě ní nikdo jiný nezjistí, režisérka portrétuje celou rodinu. Nenápadná rekonstrukce dobových reálií (třeba v hudebním doprovodu, často se opírajícím o tklivé klavírní melodie) dobře splývá s navenek všedním postižením zklamaných lidských existencí. Za ustavičním sekáním trávníku, rezignovaným popíjením v pohodlném křesle, projížkami na lodi, rybařením a občasnými večírky se skrývá nudící nicotnost takového bezcílného a bezúčelného pobytu.

Z filmu Déšť

Déšť patří mezi díla, která se vyhýbají nástrahám melodramatu. Přidržuje se spíše jemných náznaků, jak ostatně plyne z dosti staromilského vypravěčství - záběry bývají často nehybné a dlouhé, oddělené nápadnými zatmívačkami. Režisérka nastoluje ubíjející stereotypnost lidské existence, umocněnou ještě prázdnotou letního povalování (výmluvné jsou několikrát se opakující průhledy skrze zahradní sekačku), jako výchozí dimenzi, z níž se jen obtížně uniká.

Režisérka se ovšem důsledně brání jakékoli vulgarizaci svého zkoumání, počíná si velice decentně. Načrtává stále dusnější atmosféru marného vyhlížení spásného deště, jakkoli zahlcenou plkavými rozmluvami a motivickými prkotinami, z nichž se však v celkovém účinu vylupuje jakási nepředvídatelná osudovost, byť bohužel nastolená dosti teatrálně. Režisérka si zvolila náročně vedenou výpověď, která se jí poněkud vymkla z rukou: banalitu zpodobňované existence zaznamenávala se stejnou výrazovou banálností, až dospěla k dramatickému zmatnění, k neúměrné vypravěčské pasivitě. Zeslabuje tím zamýšlené vyznění. Proto také celý závěr vybočuje z užívaného vypravěčského stylu. Tato nevyváženost zbytečně poškozuje jinak pozoruhodný, citlivě pojednaný příběh jednoho úplně obyčejného dospívání.

Hrdina filmu Déšť režisérky Christine Jeffsové
autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.