Jak se přelétá nad loutkářským hnízdem
Již čtrnáctý ročník oborové přehlídky profesionálních i amatérských loutkářů Přelet nad loutkářským hnízdem se mezi pátým a sedmým listopadem udál v Divadle Minor a ve Studiu Ypsilon. Pořadateli byly České středisko UNIMA, Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář ve spolupráci s hlavním městem Prahou, zmiňovanými divadly a Klubem Slovenské kultury, za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. S diváky a navzájem mezi sebou se setkalo přes deset loutkohereckých souborů i jednotlivců, předvedli patnáct inscenací, některé i s reprízou. Opět nás mohlo překvapit, na jakou šíři diváků a žánrů loutkové divadlo stačí.
Páteční večer. U vstupu do Minoru procházíme důkladnou kontrolou dvou aviatiků v overalech s bambusovo-šrotovým létacím soustrojím na zádech, za jehož jemnou mechaniku by se nemusel stydět ani Jan Tleskač. Prozkoumáni a proklepáni shromažďujeme se ve foyeru, abychom svědčili zahájení festivalu. Aviatici (teď už víme, že členové Vosto5) troubí na pusu fanfáry z Libuše a s patřičnou vážností dlouze představují organizátory i samotnou přehlídku. Nakonec do středu diváků stavějí provizorní hnízdo (držák na vejce na nožce) a vysílají do světa první vlaštovku festivalu - resp. za pomoci drobné pyrotechniky nechávají syrové vajíčko explodovat. Otíráme si z večerních šatů bílek se žloutkem a vstupujeme do sálu.
Na základě ankety uděluje České středisko UNIMA každoročně cenu Erik, a to inscenaci, kterou hlasující považují za nejpozoruhodnější v sezóně. Putovního Erika (pojmenovaného po dr. Eriku Kolárovi, režiséru, teoretikovi a pedagogovi) si do letoška odvezlo již sedm souborů, naposledy studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU za inscenaci Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Podobu Erikovi, ptáčku sedícímu na vajíčku, vtiskl výtvarník Jaroslav Doležal. Ucházejí se o něj amatéři i profesionálové. Tentokrát ocenění získaly pražské Buchty a loutky s boxerskou show Rocky IX.
(Abychom Rockyho dobře viděli, usedáme v Ypsilonce do první řady. Netušíce, že nebezpeční aviatici zahajují v každém prostoru zvlášť. Bleskovým skokem pod jeviště sice před letícím vejcem zachraňuji sebe, ale na můj otevřený notýsek, zárodky možné kritiky, ona hmota nekompromisně dopadá. Manifest?)
Rocky IX je nápadem a režijním dílem Radka Berana, který v něm spolu s Markem Bečkou a Vítem Bruknerem sám hraje. Jedná se o variaci na klasické americké boxerské filmy, spíše humornou než parodickou. Sledujeme příběh Rockyho, křehoučkého borce, neúspěšné hvězdy, zaláskovaného bijce. Sledujeme jeho blízké - většinou lidi smutné, převálcované, nespokojené. Posloucháme rozhovory "aby řeč nestála" při čurání do mušle. Vnímáme zbytečně dopadající vulgarismy a rány boxerskou rukavicí. Užíváme si předmětného "buchtovského" humoru (želva a podkova pro štěstí v rukavici, agresivní šatnová skříňka, nafukovací panna coby loutka, boxer smažený s kečupem a chlebem.) Podivujeme se skutečnosti, že se smrtelní nepřátelé v ringu sbratří a nemilosrdně se pustí do přihlížejících diváků, kteří jsou ještě krvelačnějšími zvířaty než boxeři sami. Jak řečeno - inscenace je nacpaná vynikajícími nápady a ani myšlenka nechybí. Ale přeci jen jsme od Buchet a loutek zvyklí na podívanou, která uchvátí, hladce plyne, cvrčí, nezadrhává. Totiž, i tenhle box je tak trochu upocený.
Druhý nejvyšší počet bodů získalo od poroty Domovní requiem Divadla Líšeň. "Byla to moderní maňásková groteska, která nejenom mírou drastičnosti, brutalit, perverzit a prasáren všeho druhu, úchylek nad pomyšlení odporných a vášní nevýslovně ubohých, ale i uměleckým účinem a v neposlední řadě vkusem, předčila všechna cool dramata, co jsem jich kdy viděl," shrnuje do jediné věty P. Pavlovský (Loutkář 6/2003). Domovní requiem má autorsky i režijně na svědomí P. Dombrovská, scénografii (nominovanou na Cenu Alfréda Radoka 2003) A. Maloň a L. Vémola. Inscenace získala mnoho ocenění na nejrůznějších festivalech, nám uzavírala páteční večer (její uvedení po dvaadvacáté hodině bylo přímo charakterizující.) Pojí se mi s ní pruh asociací - Ubu - Švankmajer - Ropáci - Karásek ze Lvovic - Orwell - možná Páral. Na řinčivé, vertikálně členěné scéně převážně z plechu se odehrávají nehorázná zvěrstva, zpovzdálí sledovaná růžovým andělíčkem. Kanálismus, nafukovací orgány, nervové záškuby, potok krve, mlýnek na maso, zkroucené ruce, lidé žijící v plechovkách. Jak to vydržet? Vše se proměňuje v jediný destruktivní vír, automaty a spotřebiče pohlcují lidi, užívané žere uživatele. Svíjející se anděl zapaluje scénu, mlčky čekáme, až vysoké plameny dohoří.
Třetí erikovské místo obsadila záležitost nesrovnatelně pozitivnější, a sice Malé noční příběhy slovinského herce a studenta DAMU Matija Solce. Solce si přivezl dvě ocenění z 53. loutkářské Chrudimi a platí za vodiče takřka virtuózního. Malé noční příběhy se dějí kolem spisovatele, smolícího po nocích své příběhy. Na žehlicím prkně ožívají postavičky žabky, býčka, šnečka. Loutky jsou velmi jednoduché, stylově nejednotné, dávají velký prostor divákově imaginaci. Je radost vidět, jak z minima prostředků a maxima citu vyrůstají situace a zázračné podívané.
Za zmínku určitě stojí spousty a spousty dalších představení, tedy alespoň ve zkratce. Přehlídku navštívila jména jako Josef Krofta, Divadlo DRAK a jejich Perníková chaloupka (autorem je Václav Renč). Mladí herci ztvárnili klasickou pohádku pro děti neklasickým způsobem - odvíjeli příběh podle lidových písniček. Bylo to milé, kontaktní a přitažlivé.
V Chrudimi se ocenění dostalo i nezávislé čtyřčlenné skupině Tentokrát Rajče, Městečko Trnávka, přinejmenším personálně a poeticky příbuzné s hradeckým Divadlem DNO. Zúčastnili jsme se Carollem inspirované exkurze do vlastních dětství, do snového světa poházených hraček, slaměných kloboučků, lampiček a tmy. Hrálo se o dětech, na které nezbylo. O zlomech mezi nadšením a pláčem, mezi nevinností a chamtivou krutostí. O hře a o panenkovém obřadu. O dramatu v káče. O tom, že něco může vypadat jako jednoduchá krása, a je to neuvěřitelná složitost. Diváci dostali nejen dost času na vlastní vzpomínky, ale i možnost si po představení pohrát.
Divadlo DNO nám nabídlo jako vždy výborně vypointovanou marionetovou hříčku Dr. Kraus. Faustova nesmrtelnost je zarámována do televizní obrazovky, ďáblem je kašpárek. Plzeňský Rámus sehrál spíš materiálovou než loutkovou variaci na Oidipa - o tom, že od Amora k moru je jen krůček.
Vrcholným zážitkem, jak to má být, pro mě bylo poslední představení celého víkendu. Host přehlídky Ivan Martinka přivezl z Bratislavy hru Šalom alejchem - mier s vami. Na motivy románu Šolema Alejchema Tovje vdává dcery si ji napsal sám, devadesát minut bez přestávky v ní samojediný podával strhující výkon a navíc si sám vyrobil loutky - nádherné ve své karikaturnosti, živosti, vkusnosti a technologické různosti. Fantasticky kombinuje výrazovost maňásků a figurek s činoherním herectvím, neomylně provádí střihy mezi promluvami velkého počtu postav. Graduje tak, že ani nezaznamenáváme, že se postupně přestáváme smát a propadáme se do niterné zasmušilosti, pro hebrejské prostředí tak příznačné. Ivan Martinka vmanévrovává diváka přesně tam, kde ho potřebuje mít, a my se necháváme vtáhnout do příběhu jednoho člověka, na němž je možno ukázat osud celého izraelského národa. Přesně vystihuje židovskou mentalitu, disponuje neobyčejnou škálou výrazů, dokonale charakterizuje postavy. Téměř podléhám iluzi, že na jevišti není "ten živý" sám. A když se během děkovačky odlíčí, odkládá nejen ortodoxního, moudrého, pronásledovaného, počítavého žida, ale také 30 let věku. Všechna čest.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
