Jak se Magdě Mendes podařilo uhranout a roztančit Pražany jste si mohli ověřit v klubu Jazz Dock

19. srpen 2015
03452781.jpeg

Portugalsko-holandská skupina Luzazul slaví velké úspěchy na koncertech po celé Evropě. Po svém prvním úspěšném albu představuje nyní novou desku nazvanou Canvas. Mix stylů prezentuje především zpěvačka s uhrančivým hlasem, Magda Mendes. Ona i zbývající členové souboru zavítali 18. srpna v rámci svého turné také do klubu Jazz Dock.

Album Canvas je osobitou fúzí portugalského fada, brazilské hudby, flamenca a afrických groovů. Kterou z těchto hudebních tradic považujete za nejzásadnější? A která z nich zaznívá na desce nejsilněji? Řekla bych, že je to fado, které je mi přirozeně nejblíž. Stejně jako já pochází z Lisabonu, kde jsem prožila velkou část svého života. Ale důležité je si uvědomit, že samotné fado je do značné míry zformováno řadou vlivů – především africkými rytmy, přítomné jsou v ní ale i charakteristické elementy brazilské hudby. Se všemi těmito tradicemi rezonuji, ale fado je jednoznačně prostorem, ve kterém se cítím nejvíce doma.

Canvas je vaší druhou deskou v pořadí. Čím především se liší od předchozího alba Luzazul? Kam se posouváte ve smyslu vnímání hudby, ve smyslu hudebního názoru? Hlavní rozdíl spočívá v tom, že první album bylo téměř zcela výtvorem zakladatele kapely, basisty Martina Morselta. Byl to on, kdo přicházel s nápady, a kdo je také formoval až do výsledného tvaru. Album Canvas je mnohem více kolektivní záležitost, je počinem celé kapely. Podněty a nápady sice ve většině případů přinášel Martin, kapela je ale výrazně posouvala. Osobně si myslím, že osobitý přínos každého člena kapely se do výsledné podoby alba zásadně promítl. Ta deska jsme my mnohem víc než dřívější kapela Luzazul.

03452780.jpeg

Vedle vás a Martina Morselta kapelu tvoří ještě další tři muzikanti. Kdo skutečně vládne v kapele? Kdo v ní má první a poslední slovo? Naše kapela má svého otce, svého „papá“, jímž je Martin Morselt, který dal kapelu před deseti lety dohromady. Vybudoval studio, kde jsme nahráli naše debutové album. Díky němu jsme následně začali hodně cestovat a hrát po celé Evropě. V kapele má tedy přirozeně hlavní slovo on. Martin se zároveň stará o produkci a management, podstatnou součást naší existence. Srdcem i hlavou Luzazul je tedy bezpochyby on.

Tváří kapely i nositelkou obsahu jste ale vy, autorka většiny textů. O čem cítíte potřebu zpívat? Která témata vás bytostně přitahují? Témata textů se přirozeně proměňují v závislosti na tom, jak se proměňuji já, v jakých fázích se právě nachází můj život. Texty druhého alba v podstatě vznikaly „on the road“. Určitou dobu jsem putovala po Indii, která pro mě byla ohromnou inspirací - vedle filosofie mě silně zasáhla třeba i místní příroda. Prožívala jsem tam velice silný pocit přijímání života, jakéhosi splývání s proudem. A obecně jsem měla dojem, že se tam duchovně hodně posouvám dopředu. Na druhou stranu jsem tam ale prožívala i velký stesk po domově. Z toho například vznikla skladba Mass, která je poctou řece TeJo pramenící v mém rodném městě Lisabonu.

03452782.jpeg

Kdybych ale měla pospat, která témata mě nejvíc ze všeho oslovují, pak musím říct, že je to láska. Ze všeho nejvíc mě zajímá, jak se člověk vyrovnává s tím, když přijde, anebo naopak s tím, když jí má nedostatek. Vedle lásky je mým častým tématem i osamocenost, pocit vykořenění a stesku po domově. Jsem emigrant, proto neustále konfrontována s pocitem ztráty a tesknění – po domově, rodině, přátelích, po své kultuře. A právě tyto pocity se silně otiskly do našeho druhého alba. Canvas je ale ze všeho nejvíc o našich snech. Je bílým plátnem, na kterém můžete zhmotnit kteroukoli ze svých představ, kterýkoli ze svých snů.

S albem Canvas jste v současné době na turné. Které země jste s ním už navštívili? A jak na něj posluchači reagují? Hodně jsme hráli v Holandsku, kde žijí všichni členové naší kapely. Desku jsme ale prezentovali také v Německu, Belgii, Švýcarsku. A musím říct, že reakce lidí jsou vesměs pozitivní a srdečné. Že je Canvas albem schopným navázat kontakt s lidmi jsme si ale ověřili především v Holandsku. Holanďani jsou totiž enormně tichým a umírněným publikem. Málokdy s nimi něco pohne, a když se vám je povede roztancovat, můžete si gratulovat. A nám se to na většině míst v Holandsku podařilo. Teď jsem zvědavá, jestli se nám totéž podaří i v Praze, v Jazz Docku. Pevně doufám, že ano.