Jak se i drobné rány zadírají

Partnerem její Kathleen Hoganové je v roli profesora Brakishe Petr Kostka. Hraje se v režii Ladislava Smočka v Divadle na Vinohradech, jehož velký prostor sice vyhoví všem zvědavým divákům, kteří přijdou "na Havlovou", ale hře pro dva herce by komornější prostředí rozhodně slušelo víc. Scénograf Karel Glogr jh. se patrně snažil obrovské jeviště omezit a "zabydlet" tím, že scénu Brakishova domu "vyhnal" na jedno patro do výšky, až realisticky detailně ji vybavil solidním nábytkem a "cestu k domu" dokonce lemoval párem umělých stromků. Čas hrdinům měří projekce siluety stromu na zadním horizontu, která se proměňuje v souladu s ročním obdobím. S tímto nadměrným zatěžkáním konkrétnostmi se pak inscenace jen ztěžka vyrovnává. Tím spíš, že hra začíná jako banální obrázek ze života.

Horovitzovu hru "Chvíle pravdy" si vybrala pro návrat na divadelní prkna Dagmar Havlová-Veškrnová|foto: Divadlo na Vinohradech

Havlové Kathleen na scénu vstupuje jako životem usmýkaná šedá myš, která "si na nic nestěžuje", posléze však její omezeností a nešikovností začne prosakovat přízemní pomstychtivost a agresivita. Napětí roste pomalu, ale stále a téměř každý krok představení překvapuje - i tím, že rafinovaně dávkuje humor i emoce, včetně špetky sentimentu. V určitých chvílích hra balancuje na hranicích thrilleru a romance. Vyjevuje se, že osudy obou protagonistů jsou do sebe zaklesnuty už dávno, a to nejen tím, že Brakish jako pedantický profesor ukončil naděje na lepší život nejen Kathleen, ale také jejím rodičům, ba i zesnulému manželovi, když je nechal propadnout tu z angličtiny, tu z hudby, jimž vyučoval. Havlová podává velice dobře črtaný výkon, v němž se místy projevuje jistá zdrženlivost, kterou musela vkládat do své předchozí, nedivadelní role. Škoda, že společně s režisérem alespoň letmým náznakem nepřipravili situaci, která je u lidí, k nimž náleží její postava a jimž bylo z nějakých důvodů odepřeno formální vzdělání, běžná - že totiž v určité oblasti dosáhnou nadprůměrné erudice, aby si dokázali své schopnosti. Dodatečná Kathleenina náplast na někdejší křivdu - úspěšně složená "pozdní" zkouška z hudebních znalostí - by pak nepůsobila tak nevěrohodně.

Postavu profesora Brakishe vytvořil Petr Kostka|foto: Divadlo na Vinohradech

Kostkova postava je v detailech plastičtější, lidskost a kultivovaná laskavost, kterou vložil do Brakishe, překryjí jak vypočítavé předstírání hluchoty, tak sobectví starého mládence, jeho viny, hořkosti i šrámy na duši. Herci nám s Horovitzem připomínají, že pochopení a odpuštění potřebujeme všichni, aby nás nezahltilo osamění se svými úzkostmi.