Jak přežít německou okupaci

10. březen 2003

Polský klavírista a skladatel Wladyslaw Szpilman skutečně žil (dokonce napsal hudbu k několika filmům, mimo jiné i k velmi nepovedené česko-polské komedii Co řekne žena) a během druhé světové války prošel nevýslovnými hrůzami, které režisér Roman Polanski ve filmu Pianista pečlivě rekonstruuje. Není to první snímek, který ze Szpilmanových osudů vychází: už před půlstoletím se jimi inspiroval Zarzyckého pokus nazvaný Město nepokořené, v původní verzi zakázaný a poté přetvořený do ideologicky žádoucí podoby s povinnou dominantou odbojové činnosti.

Pozoruhodný je Polanského záměr zobrazit Szpilmana (představuje jej Adrien Brody) jako člověka naprosto nehrdinského, člověka, jenž připomíná děsem paralyzovaného brouka. Nikdy se nevzmůže k razantnější akci (s výjimkou kradmých a kupodivu bezproblémových útěků, jimiž si zachraňuje holý život, a posléze sebevražedného úmyslu při německé razii), po celou dobu zůstává ve vleku probíhajících událostí, aniž se do nich odváží zasáhnout.

Adrien Brody v roli Wladyslawa Szpilmana

Polanski svého hrdinu pojal jako štvaného vyděděnce, jemuž se sice podaří uniknout z ghetta, ale dolehne na něho osud nevýslovně osamělého uprchlíka, chovajícího se tiše jako myška (výstižná je imaginární hra nad klávesnicí, které se nesmí dotknout, aby jej nikdo neslyšel). Vyděšeně přihlíží stupňujícím se hrůzám, vidí likvidaci ghetta, jehož poslední obyvatelé se vzmohli k zoufalému odporu, zděšen pozoruje varšavské povstání utopené v krvi, prchá do rozvalin ghetta jako spásné oázy, kde jej však objeví německý důstojník...

Režisér zaujme jak výmluvnými detaily signalizujícími zejména všudypřítomný přízrak hladu (třeba olizování polévky rozlité na blátivou zem), ale soustředí se zejména na davové scény plné beznaděje i doutnajícího odporu, jejichž prostřednictvím vypichuje důležité historické body, aby svému vyprávění vtiskl podobu jakési autentické kroniky. Až úzkostlivě dodržuje vnější autenticitu, proti postižení sebemenší jednotlivosti nelze vznést závažnější výhradu.

Přesto film neoslovuje, celé vyprávění vnímám jako statické obrázkové leporelo bez dramatického náboje, přinášená evokace je kašírovaná, zneživotnělá. Prvním odrazujícím prvkem je už francouzský dabing tohoto mezinárodního projektu: v době, kdy filmy odehrávající se v nejrůznějších exotických oblastech dodržují jazykovou autenticitu, Poláci se zde dorozumívají (a dokonce zpívají) francouzsky, zatímco nacisté své maniakální počínání provázejí strohými výkřiky v němčině.

Film Romana Polanského Pianista

K pádu jazykové věrohodnosti se rychle přidává inscenační topornost zejména komorních výjevů, ulpívajících na proklamativních sděleních, která snad měla zahraničnímu divákovi pomoci v orientaci, ale přitom rozkládajících poslední zbytečky věrohodnosti. Právě cílená vzorovost a názornost výroků (stačí si vybavit Szpilmanovo glosování protižidovských nařízení) posouvají celý příběh k osvětové přednášce.

Polanski se spokojuje s černobílým nazíráním: na jednu stranu staví ušlechtilé oběti, proti nim katany, utápějící svou bestialitu v alkoholu. Proto postava nepochopitelně ušlechtilého německého důstojníka, který Szpilmanovi v závěru příběhu pomáhá, postrádá nutnou motivaci, stejně jako na potkání vraždící maniaci. Režisér selhává v náčrtu skutečně životných lidí, zpod rukou mu vycházejí jen zástupné symboly, zbavené nejen reálné existence, ale především věrohodnosti.

Pianista sice nedospěl k sebedestrukční směšnosti, avšak odrazující umělohmotnost se mu podařilo nastolit dokonale. Ani udělení vítězné Zlaté palmy na festivalu v Cannes, ani obdivné vzhlížení převážné části naší kritické veřejnosti na tom nic nemění.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová