Jak mluvit o morálce a nemoralizovat? O inscenaci Desatero přikázání s Rolandem Kobergem z vídeňského Volsktheater

19. listopad 2018
Z inscenace Desatero přikázání

Rakouská inscenace Desatero přikázání ukazuje, jak těžké je vytvářet vlastní normy ve světě, kde je Bůh mrtev a ideologie je u konce. Inscenaci ve vídeňském Volkstheatr vytvořil režisér Stephan Kimmig podle filmového scénáře Krzysztofa Kieślowskeho k seriálu Dakelog. Tímto představením byl v neděli 18. listopadu zahájen 23. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Čím je pro vás biblické přikázání v kontextu vaší inscenace Desatero přikázání?

Čtěte takéProč nechytili jednoho z největších masových vrahů Josefa Mengeleho? Málo hledali, říká francouzský prozaik Olivier Guez

Nad touto otázkou se zamýšlíme přímo skrze Kieślowského pojetí tohoto téatru, a to tak že přemýšlíme o tom, co se děje ve společnosti, když přikázání chybí. Docházíme k tomu, že každý člověk by si měl cestu k etice a morálce najít sám. A co se týče nějaké moudrosti nebo rozumu, který s morálkou, etikou, nebo chcete-li přikázáními, souvisí, tak když se podíváme na některé evropské země, to abychom rozum mnohdy hledali lupou. Podle mě by jedno přikázání mělo určitě znít: „Musíš se rozhodnout sám!“ A v takové situaci nastupuje vždy buď to dobré, nebo to špatné v nás.

Z inscenace Desatero přikázání

Krzysztof Kieślowski si před třiceti lety položil otázku, jak hledat dobré a morální ve světě, kde Bůh je mrtev a ideologie u konce. Za sebe bych mohl alibisticky říci, že na ni odpověď neexistuje. Důležité je si ale uvědomit, že v době, kdy Kieślowski točil seriál Dekalog, tedy v 80. letech 20. století, tak v té době v Polsku ideologie byla a církev a náboženství právě ve vztahu k ideologii měli docela jiné postavení, než je tomu v dnešní době. Ale ani v té době bychom odpověď na tuto otázku nenašli snadno. Což bylo dost pravděpodobně Kieślowského cílem. Nesnažil se odpovědi nabízet, ale chtěl, aby je diváci hledali sami.

Řekl byste, že vaše inscenace může pomoci lidem zorientovat se ve světě, ve kterém hledají to morální a dobré?

Určitě se nejedná o pomoc v nějakém fatálním slova smyslu. Ale pokud se divák bude koncentrovat na postavy v situacích, ve kterých mnohdy působí skoro jako posedlé, tak tyto situace mu mohou hodně napovědět, nebo něco zásadního odkrýt.

Jak mluvit o morálce a nemoralizovat? Jak jste přistoupili k dramatizaci Kieślowskeho scénáře?

Hranice mezi etikou a moralitou je velmi tenká. Ale z Kieślowskeho díla je myslím dosti čitelné, že on nebyl moralistou. Nás společně s režisérem Stephanem Kimmigem zajímal důraz, který Kieślowski klade na osobní odpovědnost každého člověka, tedy osobní odpovědnost za každé rozhodnutí. Tato rozhodnutí mají přirozeně vliv na fungování společnosti. A právě to, jak je společnost ovlivňována rozhodnutími jednotlivců ze scénáře Krzysztofa Kieślowskeho činí výjimečné dílo. A s tím souvisí i to, když někdo zatahuje druhé do svého neštěstí. To je čin, který může skončit dost fatálně a ty následky si pak každý musí nést sám.

Z inscenace Desatero přikázání

Zasáhli jste výrazně do původního scénáře?

Ano, především jsme ho hodně krátili, téměř dvě třetiny původního textu v inscenaci nezazní. Ale zásadní zásah jsme učinili ve struktuře. Pokud je někdo, kdo zná Kieślowského seriál Dekalog, tak ví, že jednotlivé díly jsou tematicky poskládány podle desatera. My jsme to v inscenaci smíchali vše dohromady. Jedním z důvodů bylo to, že v prvním přikázání, tedy v prvním díle Kieślowského seriálu, zemře malý chlapec. My jsme ale nechtěli začínat tak tragickou událostí, proto jsme to pořadí a strukturu změnili.

Z inscenace Desatero přikázání

Příběh se odehrává v 80. letech minulého století na varšavském sídlišti. Vy ho zasazujete na jeviště, kterému dominuje rozbitý nákladní automobil. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?

To je dost dlouhý příběh. Nicméně toto havarované nákladní auto představuje určitě tajemství, které bych nerad odhaloval, ale věřím, že se samo vysvětlí v průběhu představení. Každá postava v naší inscenaci má svůj příběh a skrze tyto individuální příběhy se chceme dotknout širších společenských témat.