Jak literatura ovlivňuje život

1. září 2003

Anglická spisovatelka Virginia Woolfová (1882-1941) patří k významným umělkyním nejen své doby, spolu s Proustem či Joycem propracovává příběhy ponořené do přediva úvah, vzpomínek, zřetězených asociací a střídajících se úhlů nazírání. V jednom z jejích vrcholných děl, románu Paní Dallowayová, hrdinka zakrývá vnitřní prázdnotu okázalými večírky - a tento motiv také jakoby tvoří osu amerického filmu Hodiny.

Režisér Stephen Daldry (v našich kinech se před časem uváděl jeho Billy Elliot, drama chlapce z dělnického prostředí, kterého okouzluje balet) se inspiroval stejnojmenným románem Michaela Cunninghama, jenž se pokusil v prolínajících se epizodách postihnout, jak model popsaný Woolfovou (včetně její výše zmíněné knihy) určoval životy dalších lidí bez ohledu na časoprostorovou odlišnost.

Ocitáme se na anglickém venkově v roce 1923, kdy Woolfová sužovaná záchvaty malomyslnosti, sebevražednými tendencemi i psychickým strádáním spisuje právě Paní Dallowyovou. Přesouváme do Los Angeles roku 1951, kdy duchovní krize tíživě doléhá na Lauru, ženu ze středních vrstev, navenek ideální manželku a matku v plně zabezpečené domácnosti. A dlouho trvá, než pochopíme, jak je tento příběh provázán se závěrečnou epizodu, která se odehrává v současném New Yorku.

Každou z povídek spojuje několik rysů: odehrávají se v průběhu jediného, navíc krajně krizového dne, který však byl zamýšlen jako slavnostní a výjimečný, zachycují obdobná gesta či úkony, které vystupují jako spojovací můstky, naznačující, že postřehy Woolfové si uchovávají platnost stále, mění se jen vnější reálie. Režisér s pomocí kameramana Seamuse McGarveye pečlivě - s patrnou nostalgií - rekonstruoval minulé epochy, zatímco současnosti vtiskl rozměr až bezmála reportážní. Přitom pokaždé postihl, jak pod zdánlivě bezproblémovým povrchem - a zvláště výmluvné je to v losangeleské povídce - se skrývají běsy životního nenaplnění a marnosti.

Nicole Kidman

Woolfová (v expresivně nervním zpodobnění Nicole Kidmanovou, která upoutá zejména jemnými záškuby obličeje, když signalizuje hrdinčin strach z okolí - včetně domácího služebnictva, které se nad ní potají ušklíbá) ještě zápolí se svými stavy, s hlasy, které ji oslovují a zbavují koncentrace, a hlavně se může spolehnout na sice poněkud odtažitého, ale přesto chápajícího manžela.

Laura (Julianne Mooreová věrohodně postihla mysl propadající se beznaději) si připadá jak uvězněná ve zlaté kleci, která ji předepisuje, jak má hrát vnucenou společenskou roli, aniž by měla jediného člověka, jemuž by se mohla svěřit. Newyorská Clarissa (v uvolněně civilním, na významové odstíny bohatém projevu, zejména mimickém, ji vykreslila Meryl Streepová) již je emancipovanou bytostí, která aktivně ovlivňuje svůj osud a je si vědoma jeho nástrah - a také je schopna za něj nahlédnout.

Juliane Moore

Hudbu k Hodinám napsal Philip Glass, známý zejména ze spolupráce s dokumentaristou Godfreyem Reggiem. I zde zní jeho minimalizovaná hudba, založená na stereotypním opakování týchž, jen různě variovaných hudebních frází, které přitom spějí ke zvláštní naléhavosti až téměř vlezlé - výmluvně tak dokresluje životní stereotypy, do nichž je každá z hrdinek více či méně neprodyšně uzavřena.

Hodiny jsou dílem, najmě v kontextu s převažující nabídkou v kinech, bezmála novátorským, pokoušejícím se v obraze postihnout proud vnitřních pocitů měnících se v závislosti na nejrůznějších podnětech. A zásluhou citlivých hereček (méně již jejich mužských partnerů, kteří již postrádají onu na odstíny bohatou plasticitu) se mu to podařilo.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio