Jak čeští jezuité objevovali Nový svět

7. červenec 2019

Dopisy a zprávy o plavbách, cestách a živobytí z Ameriky, Filipín a Marián (1657-1741) zní podtitul knihy Čeští jezuité objevují Nový svět. Barvité popisy Nového světa, do něhož jezuité vstoupili mnohdy jako vůbec první obyvatelé českých zemí, uslyšíme od 15. července ve vltavské Eseji.

Na záložce přebalu opravdu objemné edice se dočteme, že „tuto unikátní sbírku cestopisných, etnografických a kulturních svědectví z celého tehdy známého světa lze s ohledem na prostorovou i obsahovou pestrost bez nadsázky nazvat exotickou perlou českého barokního písemnictví". Jde totiž nejspíš o nejpočetnější skupinu obyvatel české kotliny, která se vypravila do tolika oblastí celého světa, a hlavně o tom podala rozsáhlé písemné svědectví, z něhož se mnohé dochovalo.

ZPRÁVY K NEZAPLACENÍ

Kniha navazuje na práci Zdeňka Kalisty z roku 1941 Cesty ve znamení kříže, neboť v průběhu let se díky práci zahraničních i domácích badatelů ukázalo, že církevní knihovny stále skrývají poklady. Do přítmí archivů se odvážně a s pochopitelnou dávkou zvědavosti ponořil překladatel a v tomto případě i editor Pavel Zavadil. Trvalo celkem patnáct let, než v nakladatelství Argo byla do tisku připravena kniha o osmi stech třiceti stranách. A je to vskutku fascinující čtení.
Čeští jezuité podávají ve svých listech zprávy k nezaplacení. Informují představené řádu a své spolubratry nejenom o cestovních útrapách trvajících měsíce i roky, ale především o místech, která jim byla určena k vykonávání misijní činnosti, a tedy o kulturním šoku, s nímž moc nepočítali. Vedle zajímavých podrobností z každodenního života, mezi nimiž nechybějí stížnosti na kvalitu a množství vína stojící hned vedle samozřejmých popisů statečných úmrtí během střetů s domorodci (k překvapení evropských misionářů pohrdajících nabízenou spásou), dostáváme informace geografické, botanické, zoologické, klimatologické nebo třeba astronomické. Podávat zprávy o vývoji a stavu misie byla ostatně jejich povinnost. Je zřejmé, že každý z misionářů byl jiný. Mezi rigidními šiřiteli katolické víry najdeme empatické a tolerantní jezuity, hledající především způsob laskavého soužití a cestu pomoci.

ŽÁDNÍ PALIČI KNIH

Výbor Pavla Zavadila zahrnuje korespondenci, jež vznikla během cest do španělské a portugalské Ameriky, na Mariánské ostrovy a Filipíny. Mladí čeští jezuité, Otcové i laičtí Bratři, se v exotickém prostředí zabydleli a až na výjimky se domů již nikdy nevrátili. Stali se tak nejstaršími českými osídlenci Nového světa. Určení národnosti autorů dopisů nebylo ovšem tak jednoduché, jak se možná na první pohled zdá, neboť psali pochopitelně latinsky. Dochovaly se však motivační listy a dotazníky, v nichž vzdělaní kandidáti uváděli i svou jazykovou vybavenost. Na svou cestu se mimochodem jen těžko mohli nějak smysluplně připravit, o zemích, k nimž směřovali, věděli jen málo nebo vůbec nic. Dopisy jejich předchůdců podléhaly cenzuře a k žadatelům o účast na misiích se dostávalo jen to, co bylo vhodné, motivující. Spatné zprávy se vesměs poztrácely cestou. Každopádně se jezuité v dopisech ukazují v novém světle - nikoli jako fanatici a paliči knih, ale jako odvážní a nadaní mladí lidé s plány, touhami, radostmi, ale i strastmi a zklamáními. Herci Dušan Urban, František Strnad, Ivan Dejmal, Vladimír Polák a David Viktora propůjčili své hlasy Josefu Neumannovi, který podává zprávu o tarahumarské misii a zkaženosti indiánů, Vilému Illingovi, jenž popisuje smrt dvou misionářů během indiánském povstání, Augustinu Strobachovi, informujícímu o pozoruhodnostech Mariánských ostrovů, Jiřímu Brandtovi, od kterého přichází do Čech zpráva o tragické cestě chilských misionářů z Cartageny do Panamy, a Adamu Gilgovi, popisujícímu misii u kmene Seri. Pětici esejů z překladů Pavla Zavadila vybral a upravil Libor Magdoň, v ostravském studiu pak s mistrem zvuku Markem Hoblíkem natočil režisér Tomáš Soldán.

***

Od pondělí 15. července, ČRo Vltava, 14.30

autor: ele
Spustit audio

Více o tématu