Jak česká divadla zkouší oslovit mladého diváka? Důležitá je touha něco sdělit, říkají dramaturgové

Všichni se nejspíš shodujeme na tom, že je žádoucí, aby do divadla chodili mladí lidé. Přináší nové impulsy a tvůrce stále znovu vystavují otázkám, jestli divadlo náhodou nedělají pořád stejně. Například v Městských divadlech pražských mají výbornou zkušenost s pohybovým divadlem. Někdy sice tento typ inscenací naráží na ostych pedagogů, protože jít do divadla na moderní tanec v osnovách není. Pohybové divadlo však přispívá nejen k otevřenosti publika, ale i institucí. Příkladem může být inscenace Amazonky od Lenky Vagnerové a její taneční skupiny, která provokuje agresivitou a fyzickým jednáním na hranici extatického afektovaného pohybu. „Je vždy důležité předkládat mladým nějaké dogma, vůči kterému se mohou vymezit, mohou říct, s tímhle nesouhlasím, nebo tohle chci vidět ještě jednou. Další věc, která je hodně důležitá u školních představení, je, aby se mladé publikum mělo s kým ztotožnit. Obrovskou výhodou je mladý soubor, když vrstevníci hrají pro své vrstevníky. Je to mnohem autentičtější pokus o to sdělit nějaký aktuální poznatek o světě kolem,“ domnívá se Daniel Přibyl.

Morální apel nebo magická show? Nová, emotivní Kytice v Národním divadle chce propojovat generace

• Upravit
• Smazat

Osm balad z Erbenovy Kytice pro Národní divadlo nově adaptovali Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, známí jako režijní duo SKUTR. Výsledkem je až magická podívaná, která byla na generálce i obou premiérách oceněna aplausem ve stoje. I když jde o klasiku, Kytice byla překvapivě v Národním divadle poprvé uvedena až v roce 1984 jako balet a coby činoherní představení teprve nyní.

Upozorňuje také na to, že trendem poslední doby jsou interaktivní programy a péče o publikum je dnes mnohem intenzivnější než kdysi. „Dřív to skutečně bylo tak, že v deset dopoledne začalo představení. Když už se šťastně trefila třída věkově, tak to tam nějak přežili a pár studentů to možná zaujalo. Dneska je u nás před představením úvod pro třídy, workshop a studenti dostanou metodické materiály od naší lektorky, někdy je dostávají i do školy, aby se mohli na návštěvu divadla připravit. Doprovodný program pak následuje i po představení,“ vysvětluje.

Na otázku, zda jsou školní představení vhodnou cestou, jak přiblížit divadlo mladým, reagovala kladně i Marta Ljubková s tím, že je to dobré v případě, pokud pedagogové pro své studenty představení dobře vyberou, připraví je na to, co uvidí, a později to s nimi rozeberou. „Mockrát se mi stalo, že mě po generálce oslovila pedagožka té které školy, poprosila mě, jestli bych nemohla přijít později do vyučování a bavit se se studenty o tom, co viděli. To dělám hrozně ráda a připadá mi to nesmírně cenné,“ vypráví Ljubková. „Myslím si, že bychom měli vytvořit nějakou lobby na ministerstvu školství, aby se změnila úvaha o tom, jak vyučovat umění, a nezařadit-li také do osnov to, jak recipovat umění a bavit se o něm,“ dodává.

Soubor experimentálního divadla NoD tvoří jen několik lidí, a proto si nemohou dovolit lektora nebo člověka, který by denně udržoval kontakt se školami. K tomuto účelu proto využívají Klub mladého diváka coby instituci, skrz kterou nabízí školám své inscenace. „Děláme věci, které mohou být mladému publiku v něčem blíž, přesto jsou profesoři často ti, kteří preferují klasické tituly, zkrátka věci, které mají ve svých osnovách a učebnicích,“ říká Janek Lesák a doplňuje, že každý měsíc přijde k nim do divadla z Klubu mladého diváka přibližně padesát studentů.

Autorská inscenace režisérky Kashy Jandáčkové Ve dne v noci|foto: oficiální stránky NoD

A jak nejlépe stylizovat divadlo navenek? Přitáhne mladého diváka inovativní marketing? Daniel Přibyl potvrzuje, že vizuální identita divadla je velice důležitá. „Jedna z prvních věcí, kterou jsme udělali, když jsme nově nastoupili do Městských divadel pražských, byla, že jsme divadlo převlékli. Využili jsme díry na marketingovém trhu. Žádné divadlo v Praze se v současné době neprofiluje typograficky. Naše vizuální identita stojí na písmu a to zdůrazňuje vyšší pozornost na obsah, na dramaturgii, na slovo, které je uprostřed naší pozornosti. Pro nás je důležitá soustředěnost nikoliv k vnějškové estetické kráse, ale k obsahu,“ vysvětluje. Otázka, jakým způsobem dělat reklamu a jak komunikovat s veřejností, je však komplikovaná. Všichni tři šéfdramaturgové se shodují hlavně na tom, že nejrychlejší zpětná vazba je u sociálních médií, kde je možné komunikovat s diváky napřímo.

A jak udržet tvůrčí svobodu, vyhovět mladému divákovi a zároveň se nestát podbízivým? Je třeba si uvědomit, že divadlo nemá být továrnou na inscenace. Nemělo by se snažit zalíbit určité množině lidí. Funkcí divadel je propojovat různé skupiny díky zvolenému tématu a stimulovat diváky k diskuzi. Na začátku zrodu každé inscenace musí stát především hluboký zájem a touha něco sdělit. „Teprve když máte touhu nebo téma definované, hledáte přes co to sdělit. A potom v debatě s režisérem a celým týmem vám z toho vychází, jak inscenace bude vypadat. Všichni máme dost velkou svobodu na to, že může vypadat jakkoliv, že tady neexistuje žádná velká cenzura a poměrně minimální autocenzura. Myslím, že ve chvíli, kdy do toho tvůrce vloží sám sebe, tak může vzniknout něco, co komunikuje s diváky,“ uzavírá Marta Ljubková.