Izraelský film Foxtrot přináší tanec mezi symboly chaosu

11. duben 2018
Z filmu Foxtrot

Režisér Samuel Maoz svým druhým filmem předvedl, že se nebojí hrbolatých neprozkoumaných cest a nových výzev.

V jednom ze sugestivních obrazů absurdity válečného konfliktu z filmu Libanon režiséra Samuela Maoze umírá mladý izraelský voják přesně ve chvíli, kdy se jeho rodiče konečně telefonicky dozvídají, že je naživu a zdráv. S podobně falešným hlášením z fronty pracuje i Maozův nový snímek Foxtrot. Původně dílčí motiv omylné zprávy se však v tomto případě stává ústředním startérem celé zápletky.

Vojín padl. Nebo ne?

Hned v počáteční scéně Foxtrotu jsou manželé Feldmanovi informováni o tom, že jejich syn Jonathan při výkonu vojenské služby nešťastně zahynul. Poté, co matka omdlí a otec ze vzteku ztluče svého psa a samým žalem si opaří ruku vařící vodou, ale přijde ze strany armády nečekaná omluva. Byla to prý chyba, Jonathan ve skutečnosti žije. Jenže jak je to doopravdy?

Ačkoli oba Maozovy filmy sdílí protiválečný postoj, z hlediska formy i stylu jde o velmi odlišná díla, která jako by měl na svědomí úplně jiný autor. Libanon je nepříjemně klaustrofobní depeší zprostřed bojové vřavy, v níž stejně jako posádka izraelského tanku ani na moment neopustíme stísněné útroby rozvrzané mechanické příšery. Foxtrot je v porovnání mnohem vzdušnějším, zdaleka ne tak bezprostředním dramatem, ve kterém děj elipticky odskakuje z luxusního telavivského bytu Feldmanových na opuštěnou pohraniční stanici a pak zase zpátky.

Z filmu Foxtrot

Pokud Libanon nekompromisně předával ochromující strach a nejistotu potem a krví zbrocených vojáků v poli, nový film diváky znejisťuje o něco složitějším způsobem. Otázka po skutečném Jonathanově osudu zůstává až do konce dráždivě pootevřená. A místo jednoznačné odpovědi snímek dělá ve foxtrotovém rytmu několik úkroků stranou. Děs a hrůza již nepramení z šokujících pohledů na zmrzačené oběti, ale často jsou vyjadřovány nepřímo, například srkze zástupné symboly chaosu, jakou jsou abstraktní černobílé malby na stěnách Feldmanovic apartmánu. Z břitkého válečného reportéra jako by se izraelský režisér za osm let, jež oba filmy dělí, stal salónním intelektuálem, který se na vše dívá z povzdálí a s větším nadhledem.

Ironický odstup. Tam, kde velbloudi dávají dobrou noc

Mnohem zásadnější roli tak ve Foxtrotu sehrává ironický odstup, s nímž Maoz nahlíží na rituály spjaté s armádní disciplínou, ale v obecnějším smyslu i na izraelskou maskulinitu jako takovou. Zřejmě nejprůkaznější je v tomto směru prostřední pasáž z pouštního checkpointu, kde velbloudi dávají dobrou noc, respektive tvoří naprostou většinu silničního provozu. Skupinka vojáků – mezi nimi i Jonathan – tak v tomto povinnostním vakuu vymýšlí, jak vynalézavě zabít nudu… alespoň tedy do chvíle, kdy za nešťastných okolností zabijí i něco, či spíše někoho jiného. Jemná komická distance proto Foxtrotu rozhodně nevévodí, ale představuje pouze jednu z poloh, ze které je Maoz jako suverénní řidič schopen během okamžiku přeřadit na jiný, o poznání drásavější stupeň.

Z filmu Foxtrot

Zejména ve scénách z telavivského bytu převládá chladně analytický přístup k postavám Jonathanových rodičů, kteří se ve členitých interiérech často doslova i obrazně míjejí. Odtažitá stylizace přitom není patrná jen v precizně vykroužených pohybech kamery, ale také například v ojedinělé animované sekvenci, která s mírným sarkasmem sumarizuje životní cestu žalem a vinou sžíraného otce, bývalého důstojníka. Právě tady se Maoz nejvýrazněji odpoutává od striktně protiválečné rétoriky ke kritice izraelské společnosti, v níž zdánlivě ideální dráha vzorného muže vede od matčina prsu rovnou do armády. A zároveň tím naznačuje, že se jedná o generační problém, který má svůj původ možná až v traumatizujících zkušenostech z holokaustu.

Sex, drogy a samota ve filmu Plážoví povaleči

Z filmu Plážoví povaleči

Drama z okraje newyorského Brooklynu je velice pozitivní zpráva pro budoucnost queer kinematografie.

Foxtrot si až do samotného závěru zručně pohrává s očekáváním publika, ale současně obsahuje i několik hluchých míst, jako když kamera poněkolikáté dlouze zírá do tváří utrápených hrdinů, kteří ze sebe jen těžko soukají svá doznání. Také titulní taneční metafora je nakonec snad příliš doslovná. Maozův snímek nicméně dokládá, že izraelský film na válečné téma dnes zdaleka neznamená jen všeobecně známý Valčík s Bašírem. Svým teprve druhým filmem dokázal Samuel Maoz nejen znovu uspět na festivalu v Benátkách a pořádně rozčílit pyšné izraelské úřady. Současně předvedl, že je tvůrcem, který se nebojí hrbolatých neprozkoumaných cest a nových výzev.

Foxtrot (Izrael, 2017) Scénář a režie: Samuel Maoz Hrají: Sarah Adler, Lior Ashkenazy, Yonatan Shiray ad. 108 min. Distribuce: Aerofilms, česká premiéra: 12. dubna 2018.

autor:Ondřej Pavlík
  • Film
  • Recenze