Ivo Krobot: Magor. Rozhlasová kompozice z textů Ivana Martina Jirouse a deníku jeho dcery Františky

„Ivan Martin Jirous s dcerou spolu žili posledních osm let až do Magorovy smrti v Nádražní ulici 28,“ říká ke hře Ivo Krobot. „Ví se o tom, že pan kníže jim poskytnul jeden byt v restituovaném domě. Někdy to byl boj, jindy to bylo úžasné. Nic jsem nedopisoval, vycházel jsem pouze z daných materiálů. Bylo to velmi zvláštní, protože dost záleželo na dvou hercích, kteří ztvárnili Magora a Františku, jak si kdo vytvoří prostor – tady není ten obecný Magor, jak by ho někteří rádi viděli, ale Magor ve vztahu k dceři a dcera ve vztahu k tátovi.“

Hru od začátku zamýšlel Ivo Krobot pro herce Jana Kolaříka a herečku Petru Bučkovou, kteří své party natočili také v Českém rozhlase Brno. Hudbu k inscenaci z díla Gustava Mahlera vybral či sám zkomponoval Zdeněk Kluka.

„Magora jsem znal spíš z náhodných setkání, věděl o mně od Egona Bondyho, kterého jsem navštěvoval v Nerudovce v roce 1980, kdy jsem chystal Hrabalova Něžného barbara v Činoherním klubu v Praze,“ vzpomíná režisér Ivo Krobot.

„Vytáčel mě, dostudovaný kunsthistorik nedostudovaného, různými záludnými otázkami, já zas jeho tím, že ač on si odseděl mnohem víc, já zato už dřív, než šli po Plasticích, když nás na poměrně nevinných kulturních čarodějnicích 30. 4. 1971 na Lanšperku u Ústí nad Orlicí brutálně rozehnali a já za urážky a útok na veřejného činitele vyfasoval devět měsíců natvrdo a odseděl je na Borech. Co dělat? Pak už jsem byl měkčí. Ale slovy Magora, člověk snese, co unese?“