Ivo Kahánek: Vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Dnes nevím, jestli bych to chtěl riskovat znovu

15. listopad 2018

Takto přitom o kariéře sólového pianisty při zkušenostech s dnešním „hudebním byznysem“ hovoří ten, který je od novinářů často označován za nejlepšího českého klavíristu současnosti. Sám takové subjektivní soudy odmítá jako absurdní a je zcela zaměřen na to podstatné: na hudbu.

Ivo Kahánek hraje na klavír Petrof

„Žijeme v době mediálních nálepek, někdo někde něco napíše nebo řekne, někdo se toho chytí a už to je… Já říkám, že pořád musíte být ponořen v hudbě. A pořád musíte jít v hudbě dál, tady neexistuje stagnace. Buď se zlepšujete, nebo to jde do kytek, jak se říká. Superlativ je jen dobrá marka pro pořadatele, ale nemá smysl to příliš prožívat. Důležitá je hudba“. Faktem je, že těm superlativům kráčí velmi směle naproti:

K hlavním dosavadním milníkům v kariéře Ivo Kahánka, alespoň k těm mediálně nejreflektovanějším, patří absolutní vítězství v soutěži Pražského jara v roce 2004 („soutěže jsou kontroverzní téma, jedni je zcela zavrhují, jiní je adorují... Skvělých pianistů je hodně, ale pravda je, že v současném hudebním byznysu k tomu, abyste prodal hudebníka, potřebujete ten glejt“), provedení Martinů Inkantací na BBC Proms za řízení Jiřího Bělohlávka roku 2007 („Proms jsou trochu na pomezí klasického koncertu a fotbalového zápasu… lidé stojí vepředu, někteří mají transparenty, atmosféra je velmi stimulující…“) a debut s Berlínskými filharmoniky v roce 2014 („každý, kdo vstupuje do děje, od prvního do posledního pultu, má takové energetické nasazení, jakoby to byl sólista… Berlínští jsou jako ten Bold na Olympiádě v blocích, pak se vystřelí a…).

SOČR nahrává Martinů, I. Kahánek, O. Brauner, II.-2015

Na všechny vzpomíná rád, ale ať už vstupuje do vyprodané Royal Albert Hall nebo na soutěž do Rudolfina před odbornou porotu, nekouká kolem sebe. Ivo Kahánek hledí do svého vnitřního světa.  „Je nutné si nejen racionálně, ale bytostně uvědomit, že to není jáma lvová. Že je to zase jenom klavír, vy a hudba. Nic jiného není. A jestli tam sedí kritik nebo porota, to už je koncept, který zajímá mozek a ego. V momentě, kdy hraju, musím mít absolutně čistou hlavu, nemůžu kalkulovat, jestli se to bude líbit a komu. Opravdu jenom hudba.“

Je to univerzální klavírista, výtečně hraje vše od starých mistrů po současné autory, v zahraniční usilovně propaguje ty české. Na programu jeho vysněného recitálu by nechyběli Chopin, Janáček, Mozart a něco mu prý říká, že časem i Bach. A kdyby si mohl objednat klavírní koncert, bylo by to od Miroslava Srnky. Sám skladatelské ambice nemá, ale zajímalo by ho podílet se na kompozici: stát skladateli „za zády“ a zpovzdálí třeba moci kompozici pozorovat a ovlivnit.

03123634.jpeg

V posledních letech se Ivo Kahánek vypracoval v cosi, co sám nazval „someliérem klavírů“. Vybíral nástroje pro Českou i brněnskou filharmonii, do legendární rozhlasové jedničky a mnohde jinde. „Klavír je ze dřeva, z velké části je vyráběn ručně, a je tedy vyloučeno, aby dva nástroje byly identické. Nebudou tedy ani stejně dobré“, říká a naznačuje, jak do prestižních sálů vybírá „creme de la creme“: hledá „klavír na myšlenku“ a definuje ho slovy „nemusíte vůbec zkoumat, jak něco zvukově dosáhnete. Máte pocit, jakoby to bylo přirozené pokračování vašich prstů.“

Konečně Ivo Kahánek se hrdě hlásí k tomu, že je také pedagog. Hodně vytížený, ale poctivý v přístupu. A opět vůbec nemíří na jakýkoli efekt:

Vždycky jsem měl ambici ne lidi naučit hrát, ale naučit je myslet. Učit tak, aby - až mě nebudou mít za zády - měli pocit, že mohou rozepnout křídla a bezpečně letět, aniž by k tomu měli impulsy ode mě…

Takže zpět k titulku v úvodu: ano, možná by už po druhé tuto náročnou pianistickou kariéru nenastoupil, poté, co poznal, co vše dnešní svět po klavíristech vyžaduje a jak obtížné je prosadit kvalitu. I z našeho rozhovoru je ale evidentní, jaké štěstí je, že se Ivo Kahánek tenkrát před lety rozhodl posadit se ke klaviatuře a hrát.

Spustit audio