Virginia Woolfová: Nové šaty

Myslím si, že je to povídka určená především mužům. Mužům, kteří ženy redukují na objekty sexuálních tužeb, neschopni zahlédnout svou vlastní nenapravitelnou ošklivost.
Ivana Myšková

Ještě v 60. letech byla Virginie Woolfová u nás tak málo známá, že při překladu názvu slavné hry Edwarda Albeeho bylo její jméno pro jistotu nahrazeno jménem Franze Kafky (Kdo se bojí Virginie Woolfové? – Kdopak by se Kafky bál). A přitom jde o spisovatelku, která spolu s Joycem a Proustem má pro vývoj moderní anglické i světové literatury zásadní význam a patří dnes mezi moderní klasiky světové prózy.

V románech i povídkách se Woolfová soustřeďuje na vnitřní svět svých hrdinů a hrdinek, usiluje o co nejpřesnější zachycení jejich chvilkových pocitů, dojmů, nálad, asociací a útržkovitých vzpomínek. Nezajímá ji vnější realita, ale soustřeďuje se na to, jak ji vidí její literární postavy. Rozostřuje hranici mezi skutečností a zdáním, mezi přítomností a minulostí. Tušíme zde nejen vliv impresionismu ve výtvarném umění, ale také vliv soudobých poznatků v oblasti filozofie, umění i vědy – H. Bergsona a jeho nového pojetí času, W. Jamese a jeho teorie proudu vědomí, psychoanalytických objevů S. Freuda.

Všechny tyto podněty přijímala Woolfová společně s ostatními členy legendární Skupiny Bloomsbury, jejíž byla vůdčí postavou. Do dějin anglické literatury se V. Woolfová (1882–1941) zapsala jako autorka několika románů (nejznámější jsou Paní Dallowayová, K majáku, Vlny), teoretických prací a esejů (připomeňme alespoň často citovaný Vlastní pokoj) a četných povídek. Jednu z nich – Nové šaty – vám nabízíme v přednesu Taťjany Medvecké.