Ivan Štern: Museum chudoby
Je tomu přesně sto let, kdy v Paříži otevřeli Museum chudoby. Vystavovatelé návštěvníkům umožnili, aby se na vlastní oči a na vlastní pohmat přesvědčili, jak ubohé a současně náročné je živobytí těch nejchudších.
Mezi ně zařadili i domácí dělníky. Nabídli k vidění ovečku s vlněným kožíškem a růžovou tlamičkou, hračku dětmi vítanou. Za vyrobení tuctu oveček domácí dělník dostal patnáct haléřů. Aby jich vyrobil tucty čtyři, musel za pracovním stolem vysedět celých deset hodin.
V průměru tak vydělal pět haléřů za hodinu. Za pět haléřů pořídil pár housek. Na snídani pro houf svých děti musel pracovat hodin několik. Kdoví, zda vůbec snídali. O obědu ani nemluvě.
Vyrobit ovečku chtělo zručné a šikovné ruce. Návštěvník si mohl vyzkoušet, jak je ta výroba náročná na trpělivost a jak je pracná. Přesvědčit se na vlastní kůži, že on sám by si se svýma rukama volšovýma možná nevydělal ani na příslovečnou slanou vodu a hlady by pomřel. Štěstí, že zuřila válka, a způsoby, jak pomřít, se nabízely rozličně bohatého druhu.
Psal se totiž rok 1915, druhý rok světové války. Ke zbídačení směřovali všichni a otevírat museum chudoby možná bylo nošením dříví do lesa. Nápad to byl přesto chvályhodný.
Není nic záslužnějšího, než zpovykané společnosti, a zpovykaná byla, jinak by byla nevedla válku, strčit před čumák, jak nesnesitelné může být lidské živobytí, proti němuž čest vojenské standarty či rádoby národní zájem přemílaný parlamentními koryfeji je jen pouhým odvarem opravdového lidského života.
Přesto právě ve jménu tohoto odvaru z odvarů, možná právě proto, si zpovykaná společnost dovolovala na frontách obětovat lidské životy, jakoby to by to byly kusy k odfajfknutí.
Dnes, kdy si spíš namlouváme, že neválčíme, zástupně přece za nás válčí jiní, a jsme ještě zpovykanější, by zřízení takového musea bylo dvojnásob záslužným činem. Podle některých křesťanů k nám bůh nepřichází v podobě kněze, jenž mumlaje řečičky sladké, nás obluzuje kadidlem, ale v podobě chudých a potřebných. Pokud se máme jako křesťané osvědčit, jsme-li jimi, samozřejmě, pak jen vycházíme-li vstříc chudým a potřebným.
Je otázkou, zda ve své zpovykanosti, kdy i ctihodná tramvaj je pro nás „socka“, protože si vozíme zadek v limuzínách, vůbec víme, že i dnes nás obklopuje chudoba a jaké že všechny má či může mít podoby, a nejen ty na ulici do očí bijící. Možná by zopakovat si museum chudoby a strčit si ho pod čumák nebylo od věci.
Určitě bych doporučil s jeho expozicí navštívit obě komory našeho parlamentu, aby zdejší ctihodné a ctihodní měli šanci alespoň na chvíli vykouknout ven ze zlaté klícky a dozvědět se, jak hodně se musí naběhat a nausilovat drobný, na vlastních nohách stojící řemeslníček, nemající daleko do někdejšího domácího dělníka, aby uživil svůj houf dětí, aby měly v poledne i na školní oběd, když už snídani odflákli, pokrok se přece jen nedá zastavit, a přestali ho pronásledovat knížecími požadavky v předpisech a poplatky v hraběcí výši, předpokládajíce, že každý řemeslníček musí být milionář.
Možná k tomu dobrému nápadu zřídit si museum chudoby potřebujeme stejně jako před sto lety Francouzi dávat si po čuni. Ale copak si nedáváme?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
