Ivan Sergejevič Turgeněv: Venkovanka. Připomeňte si herecké umění Hany Maciuchové

Postava venkovské ženy středních let, Darji Ivanovny, zapadá do galerie postav, jak je známe z díla Ostrovského, v grotesknější podobě u Gogola a posléze na ní naváže Čechov. Je to vzdělaná a bystrá osoba, která si s přibývajícími lety stále naléhavěji uvědomuje fádnost a omezenost venkovského prostředí, do kterého ji zasadil sňatek s hodným, ale poněkud omezeným manželem. Setkání s bývalou láskou, hrabětem Ljubinem, kterého hraje František Němec, v ní probudí nejen dávné vzpomínky, ale i touhy a naděje. Na své nové budoucnosti začne neprodleně pracovat.

Čtěte také

Oldřich Knitl: Život na ostro. Připomeňte si Hanu Maciuchovou ve znovuobjevené komedii o dospívání nezvedeného syna

O nuceném životě na venkově věděl Turgeněv své. Poté, co byl v roce 1852 na krátký čas uvězněn za autorství nekrologu N. V. Gogola, musel dva roky žít na vesnici. V jeho díle – básních, prózách a dramatech – se silněji než u ostatních literátů jeho generace potkávají evropská západní kultura s ruskými tradicemi. Jeho prózám je vlastní kritický pohled na ruské společenské a hospodářské poměry, stejně jako láska k ruskému jazyku a ruské kultuře.

V ruštině se vzdělal sám, téměř v dospělosti, protože doma se mluvilo francouzsky a německy. Studoval v Moskvě, Petrohradě a jako dvacetiletý odešel na tři roky do Německa na berlínskou univerzitu, kde se zajímal především o filozofii. Krátce po svém návratu z Berlína debutoval v roce 1843 jako básník, ale brzy se od poezie odvrátil a věnoval se nadále próze, příležitostně i divadelním hrám, kterých si sám příliš necenil.

Čtěte také

BáSnění Hany Maciuchové

K nejvýznamnějším Turgeněvovým prózám patří povídkový cyklus Lovcovy zápisky, ve kterém vylíčil poměry carského Ruska s takovým ohlasem, že vedly k jeho pronásledování ruskými úřady. Vedle množství povídek napsal také šest velkých románů z prostředí ruské šlechty, z nichž nejznámější jsou Otcové a děti a Šlechtické hnízdo. Jeho románové dílo je znamenitou psychologickou kronikou myšlení ruské inteligence tří generací, nehledě na mistrovské popisy přírody i ruské vesnice na sklonku 19. století.

Od roku 1861 žil Turgeněv trvale v cizině, především ve Francii, přátelil se s Flaubertem či s Maupassantem. Zemřel nedaleko Paříže v roce 1883, na vlastní přání byl pohřben v Petrohradě.