Ivan Franko: Uvadlé listí. Z poezie ukrajinského básníka

Uvadlé listí, ze kterého verše vybíráme, lyrické drama z roku 1896, představuje osobitou verzi wertherovského dramatu, kterou řadíme k vrcholům evropské milostné poezie.

Po dlouhém, tupém, tíživém spánku zas tryská píseň jako proud, jako když začne z popela oheň, jazyky znovu prudce dout. To, co se zdálo štěstím a klidem, je teplá vrstva popela. Ta živá jiskra lačnící lásky, nezhasla v něm však docela. Nezhasla dosud. Tlela a žhnula navzdory dešti všech mých slz.

Ivan Jakovyč Franko (1856−1916) byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filozof a překladatel. Stylově Franko patří k prvním ukrajinským realistům. Bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi.

Už jeho druhá sbírka Z veršyn i nyzyn (1887) nese novátorské elementy. Sbírky jako Věčný revolucionář nebo Kameník šířily mezi mládeží revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka Uvadlé listí (1896), která obsahuje prvky modernismu a dekadence.

V roce 1891 básník navštívil Prahu a vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže v paláci Žofín. Pomník či pamětní deska Ivana Franka je v mnoha ukrajinských městech, Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky a po Frankovi se jmenuje také město Ivano-Frankivsk.