Ionescův Nosorožec na Nové scéně – recenze

02661672.jpeg
02661672.jpeg

Nastudování dnes již klasické hry absurdního dramatu, Nosorožce Eugena Ionesca, na Nové scéně pražského Národního divadla začíná docela slibně.

Hostující rumunský režisér Gábor Stompa nejdřív vyšle do propadla na proscéniu Nápovědu v podání Andrey Marečkové, coby dirigenta inscenace s taktovkou v ruce, a v úvodu představí všechny postavy inscenace v chvíli trvajícím působivém sousoší. Úvodní dialog absurdní tragikomedie se odehrává ve svižném tempu. Sice budí zkraje dojem, že ho jeho protagonisté, Igor Bareš a David Prachař, takto rozjeli jen proto, že už chtějí mít představení z krku, ale posléze vyjde najevo poměrně precizní výstavba situace. Rychlé tempo v promyšlené kompozici přerušují náhlé zámlky, zpomalení, důrazy na klíčové promluvy a divák je záhy vtažen do děje a humorných replik jednoho z mistrů světového dramatu.

Dirigentka vstupuje do dění zejména v davových scénách, kdy taktovkou koordinuje jednotlivé repliky herců, kteří jako hosté vysedávají v kavárně či v kanceláři, nebo se zjevují v soustavě devíti dveří rozmístěných v různých úrovních nad jevištěm na šedivé zadní stěně. Scénografie Helmuta Stürmera tak scénu člení také vertikálně, což prostoru propůjčuje svébytnou dynamiku s překvapivými efekty. Ať už se jedná o nasvěcování zdi z odvrácené strany, v němž se objeví řada dalších průsvitných ploch, na kterých se odehrávají stínové výjevy dokreslující akci v popředí, nebo o použití pružné látky, z níž vyvstávají tváře herců či další nespecifikované vybouliny, v přízračných výjevech.

Příběh pana Bérengera, člověka s mnoha slabostmi a ničím nevynikajícího, leč čelícího invazi nosorožců, v něž se často s nadšením proměňují lidé kolem něj, je považován za metaforu totalitních tendencí v evropské společnosti 20. století. Nosorožec je v Ionescově hře především představitelem stádnosti a jednoty pseudonázoru. Ale také osvobozené živočišnosti se vším, co k tomu patří. Uvedení této hry v době, v níž neustále narůstá bezohledná stupidita lhostejná k důsledkům svého konání, jejíž hlavní reprezentanti sedí na vládních a manažerských postech, se může jevit jako významný dramaturgický počin. To by ji ovšem musel uvést nejspíš někdo jiný než Národní divadlo. A nejspíš divadlo úplně jiného národa.

Tempo představení se úměrně tomu, jak režisér zapomíná na dirigentku, rozpadá a v závěru se už k nesnesení vleče. Především ale stále jasněji vysvítá absence důslednosti výstavby a jakéhokoli tématu. Absence odpovědi na základní otázku, kdo dnes jsou, nebo kdo by mohli být Ionescovi nosorožci. Nosorožci jsou pak ke všemu zpodobeni jako podivné antropomorfní bytosti s šedozelenými tvářemi a v dlouhých tmavě šedých kutnách, takže inscenace nakonec postrádá i tu humornou grotesknost. Groteskní je snad jen to, jak se snaží být v závěru děsivá a jak jí to nejde.

A aby se tam nějaké téma přece jen nakonec vrzlo, shromáždění „nosorožců“ si v závěru kolektivně nasvítí popelavé tváře mobilními telefony. Takže to celé asi je „tak nějak“ o stádnosti konzumu. Nebo alespoň o nosorožectví konzumentů telekomunikačních služeb.

Na to, aby se inscenace zmohla na zásadnější výpověď, je zapotřebí ji v rámci celkové struktury díla vědomě a systematicky budovat. Vzpomenout si v závěru, že by to celé přece jen mohlo být o něčem konkrétnějším a aktuálnějším a nalepit to na konec jako plakát bohužel nestačí.