Intuitivní fotografie. Kde se bere touha zachytit okamžik?
Jsem rozhlasový režisér, po celý život však fascinován obrazem, vizualitou, zachycenou událostí, viditelným otiskem existence v čase a prostoru. Umanutě až obsedantně fotografuji mobilem, nacvakal jsem tisíce snímků. Hledáčkem objektivu intuitivně hmatám svět, fotím všude. Občas i něco vystavuji. K tématu dokumentu jsem se vyptával profesionálů i amatérů.
Natáčel jsem s profesionálními fotografy Jindřichem Štreitem a Evou Melo, historikem fotografie Pavlem Vančátem, vizuálním umělcem Romanem Štětinou, léčitelkou a terapeutkou Jarmilou Amadeou Misarovou, lékařkou a příležitostnou fotografkou Tamarou Salcmanovou, chirurgem, cestovatelem, zapáleným fotografem Richardem Polzerem a mými vnuky Vojtou a Toníkem.
Kde se bere a jak vzniká touha zachytit právě tento okamžik, toto téma? Jak popsat pocit napojení na probíhající situaci, náhle vyvstavší obraz?
Teoretik Pavel Vančát říká: „Je to intuitivní přístup, konkrétní individuální vazba k tomu, co je kolem nás. Jsou osoby, které tímto způsobem vytvořily neuvěřitelné dílo. Případ umělce fotografa Miroslava Tichého. Fotografická touha jak se dotknout skutečnosti návratem až k neandrtálskému stylu fotografie. Tichý na svých bloumavých procházkách v moravském Kyjově fotil ženy, vábně před ním vlnícími sukněmi.“ Fotografie Miroslava Tichého mě fascinují tím, že nejsou vykalkulované, často jsou poškozené, zdrápané, jako by jimi probublávala pomíjivost času od zrození až k smrti.
V Olomouci v Galerie Mona Lisa jsem se setkal s proslulým světoznámým fotografem Jindřichem Štreitem. Jindřich Štreit si zachovává svobodnou volbu tématu, nepodřizuje se objednávce, fotografování je pro něj záležitost výsostná.
„Je to pro mne vznášení. Chci létat.“ V současné době fotografuje digitálně a na barvu. Proč, zeptal jsem se. „Protože jsem pocítil, že chci, aby tam byla barva. Ta mě pomáhá k vyjádření pocitu a atmosféry. Já jsem si to vyzkoušel černobíle, bylo to pěkné, ale barva mi tam chyběla.“ Na tématu pracuje Jindřich Štreit většinou několik let. „Rok, dva, tři deset let. Až když mám pocit, že už to nedokážu víc udělat, řeknu tak dost a začnu vybírat. Tam je to balancování od rácia k intuici. Racionální a intuitivní, jedno s druhým komunikuje. Obě ty složky je dobré využít a propojit.“
Natáčel jsem také s mými vnuky Toníkem, žákem 6. třídy, a Vojtou, studentem Střední školy letecké techniky v Odolene Vodě, kde navštěvuje fotokroužek. Oba fotografují na mobil. Zajímalo mě, co fotí. Jejich přístup k fotografování je spontánní, nelámou si hlavu otázkami o intuici, ale hodně o fotkách přemýšlejí. Proč fotíš a co fotíš, zeptal jsem se Toníka.
“Já fotím různé věci, který mi padnou do oka. Když jdu s kámošema ze školy, tak si řeknu tohle vyblejsknu a potom to upravím na svým mobilu a vznikne z toho třeba taková pěkná fotka.“ Vojta ji okomentoval slovy: „Je to pěkný, ale možná je to přeplácaný.“ „V čem,“ ptá se Toník. „Člověk se tady nemá na co zaměřit. Není zde zdůrazněný hlavní bod, kam by se měl člověk koukat, rozptyluje se pozornost,“ vysvětluje Vojta.
Vizuální umělec Roman Štětina působí v Ateliéru intermédií 2 na AVU jako asistent. Téma intuitivní fotografie doplnil úvahou o svých studentech, často absolventech FAMU a jiných uměleckých škol, kteří chtějí pracovat s objektem v trojdimenzionálním prostoru a fotografie jim už nestačí. Štětina konstatuje: “Nevím čím to je, ale velmi často studenti stojí na rozmezí fotografie a jiného média. Někteří z nich však jsou velmi zapálení fotografové, kteří se tomu věnují naprosto do detailu.“
Eva Melo, další z aktérů dokumentu, se fotografii věnuje více než 25 let. Vystudovala Vysokou školu umělecko průmyslovou a FAMU. „ Je úžasný, že teď může fotit každej. Dřív to byla taková elitářská záležitost. Filmy uměli vyvolávat jen někteří. Ale trošku se to přehnalo. Chybí téma. Lidi nepochopili, že můžou fotit svůj život.“ V dokumentu Eva Melo vyslovuje své tvůrčí krédo: „Mám ráda fotografii, ve které intuitivně zachycuji vše. A někdy i to, co oči už nemají šanci zahlédnout.“
Do Olomouce jsem zajel ještě jednou, a to na natáčení s doktorem Richardem Polzerem, chirurgem, cestovatelem a zapáleným fotografem. Řekl mi: “Fotografie je jedna z těch silných vášní, dokáže zprostředkovat všechny zážitky z cest, dokáže ty pocity převést do obrázků. Musím pořád kolem sebe tušit akci. Focení je odrazem mojí touhy po dobrodružství. Netoužím po dokonalém snímku, ale toužím, aby tam bylo zřetelně zachyceno, co se v té chvíli děje, co si lidi myslí, jaká je nálada. Musí tam být rácio a intuice, no nenechávám ten rozum vždycky doma, většina mého života je intuice. Intuitivně se k něčemu dostanu a pak racionálně z toho ven, abych nezůstal v nějaké pohádce a bez reality.“
Temperamentní Jarmila Amadea Misarova, léčitelka, terapeutka, amatérská fotografka, s níž jsem také vedl rozhovor, fotografuje především růže. Říká: “Jdu na procházku a musím se zastavit, když vidím krásné růže. A říkám si, podívejte se jak ten svět je krásný….. Focením zastavujeme čas a chytám ho v tý jedinečnosti. Cítím to tak a zmáčknu to.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
