Interview s Billym Cobhamem: Jak hraju dnes, v jiném tisíciletí?

17. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Billy Cobham na festivalu Český Krumlov 2021 s Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma

Přinášíme rozhovor s Billym Cobhamem, bubeníkem, skladatelem, producentem a věčným inovátorem. Billy je jedním z nejuznávanějších jazzových bubeníků současnosti, který se proslavil na konci 60. a na začátku 70. let, kdy hrál s Milesem Davisem a později s Mahavishnu Orchestra.

Billy Cobham, Max Roach a Tony Williams jako první začali využívat elektronické ovládání bubnů. V roce 1987 byl uveden do síně slávy časopisu Modern Drummer a v roce 2013 do síně slávy časopisu Classic Drummer Magazine. Časopis Rolling Stone zařadil Cobhama mezi 100 nejlepších bubeníků v historii.

Na festivalu v Českém Krumlvě zahrál v rámci volného cyklu Legendy světového jazzu se svou kapelou a s Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma pod taktovkou Vlada Valoviče. Dva dny před koncertem, po zkoušce ve studiu Českého rozhlasu jsme měli čas si chvilku popovídat.

Žijeme ve velice neklidné a fragmentované době, která je nabitá informacemi. Lidé dnes víc mluví a často i křičí, než aby poslouchali. Má to podle vás vliv na hudbu a speciálně na jazz?

Nevím. A když to říkám, myslím to pozitivně. Protože pokud jde o hudbu, jsem příliš zaujatý. Já dobře znám jen jeden druh hudby - a sice ten, který sám tvořím a který odpovídá mému pohledu na svět. A tahle hudba sice pochází z různých koutů světa, Ale když ji hraju, jsem jako kůň na dostihové dráze s klapkami na očích a letím dopředu jedním směrem, o kterém jsem přesvědčený, že je správný. Jestli se chceš přidat a vydat se stejným směrem, tak se přidej. V takové chvíli nejspíš působím jako slon v porcelánu, protože svojí hrou a nasazením převálcuju všechno, co mi stojí v cestě, jak se snažím doručit to nejlepší, co ve mně je, tím nejlepším možným způsobem.

Čtěte také

A můžu přitom klidně hrát moje nejstarší skladby. Prostě je vezmu a přearanžuju, protože v době, kdy jsem je napsal, jsem nevěděl, co vím dneska. Cítil jsem víc, než jsem byl v té době schopen zachytit. Nedokázal jsem se k tomu dostat, dokud jsem nezískal víc zkušeností. A spousta dobrých nápadů tak zůstala skrytá i pro mě samotného.

Hezkým příkladem je skladba, kterou jsem nahrál před 3 lety s Frankfurt Radio Big Bandem na desku Broad Horizon. Vznikla v roce 1981 pro moji tehdejší dobrou kamarádku, o které jsem pak léta neslyšel a jmenuje se A Day's Grace.

Právě album Broad Horizon zní pro vás dost netypicky. Už to není ten nejrychlejší a nejhlasitější Billy Cobham s největší aparaturou bicích. Zdá se mi, že na ní hrajete klidněji a že hodně odráží váš vnitřní hlas

Přesně tak! Vyvíjím se a nehraju zdaleka tak agresivně jako dřív. Chcete příklad? Nahrál jsem s Frankfurt Radio Big Bandem jednu z melodií Johna McLaughlina z repertoáru Mahavishnu Orchestra. Nejspíš bych se do toho projektu nikdy nepustil, kdyby se mě jeden z mých spoluhráčů nezeptal: Hey Bille, jak by to znělo, kdybys tuhle skladbu nahrál dneska?

Čtěte také

A ten nápad mě okamžitě zaujal. Jak bych hudbu, která vznikla v letech 1971-73, hrál dnes, v jiném tisíciletí? Co bych udělal jinak? Došlo mi, že některé nápady a postupy už moje publikum slyšelo, že je zná. Tak jsem nezahrál zdaleka všechny. A moje hraní na té desce je mnohem efektivnější. Objevil jsem tím můj nový koncept hraní, kdy hraju jen to nejpodstatnější. Navíc se soustředím na intenzivnější propojení s mými spoluhráči. Je to stejné jako při dnešní zkoušce tady v rádiu s Rozhlasovým big bandem: Hraju jen to, co cítím, že spoluhráči potřebují slyšet. A když přijdou sóla, hraju jen jako obecní bubeník, nechávám spoluhráčům prostor pro jejich vyjádření. A oni mi zase zpátky sdělují něco svého. Není to jen skrz nástroj, může to být klidně jen řečí těla. Když vnímáš, jak se lidi hýbou, rozumíš, co ti říkají.

Vracíte se tedy často ke svým starším skladbám?

Ano, musím trpělivě čekat, než se ke mně některé vrátí. V roce 1988 jsem třeba slyšel jednu z mých skladeb z alba Crosswinds na šňůře Joe Sampela a přitom jsem ji neslyšel hrát skoro 15 let, od roku 1974! Vracím se ke starším skladbám, u kterých cítím, že ještě nedostaly příležitost ukázat všechno, co v nich je. A také je přitom dobře vidět, z čeho ta hudba vychází. Kdo jsem byl, když jsem ji psal, a kam jsem mezitím došel.

Čtěte také

 Hodně se teď věnuju tomu, že aranžuju moje starší věci nejen pro big band, ale pro symfonický orchestr. Protože čím jsem starší, tím víc rozumím symfonické hudbě a tomu, co nového může symfonická forma přinést mým skladbám.

Náš rozhovor vzniká v době vaší návštěvy Českokrumlovského hudebního festivalu a vysíláme ho v den, kdy se koná největší jazzová akce zaměřená hlavně na mladší jazzové publikum. Proto by mě zajímalo, co podle vás dělá rozdíl mezi dobrým a skvělým hráčem?

Minulost. Skvělý hráč má výraznou, hlubokou minulost. Můžeš použít také výraz “zkušenosti”. Hráčovy zkušenosti výrazně odrážejí jeho osobnost. Když budeš hrát hudbu Lestera Younga, ale nebudeš nic vědět o tom, co prožil s Billie Holiday atakdále, budeš jen papouškovat z not hudbu, kterou Lester napsal, i když neuměl číst z not. Musíš pochopit, PROČ napsal právě takovou hudbu. Stan Getz, Buddy Rich, Johnny Hodges - nikdo z nich neuměl noty. Oni tu hudbu slyšeli, byla jejich. Chet Baker – taky neuměl číst hudbu z not, ale dokázal ji slyšet. Zahrál skladbu dvakrát, třikrát a uměl ji, jako by ji sám napsal. Potřebuješ vědět, čím si Chet prošel, když nehrál na pódiu, teprve pak pochopíš jeho hru.

Nahrál jste několik desek s Miles Davisem. A vzpomínám si na historku, kdy po vás Miles chtěl, abyste nějaký groove zahrál i následující den na zkoušce – jenže vy jste netušil jaký…

Jo, to bylo příšerné. Neměl jsem ani páru o tom, co jsem to zahrál, o čem mluví. A Miles druhý den na zkoušce k albu A tribute to Jack Johnson povídá: “Pamatuješ si to? Tak to zahraj!” A já začal hrát, Miles mě zastavil a říká: “To není ono! Ale líbí se mi to…!”

autor: David Brada
Spustit audio