Institut tvůrčí fotografie představuje své absolventy

Jen každý druhý rok se otevírá pro několik vybraných absolventů bakalářského studia této školy magisterský stupeň. Toto ucelené vysokoškolské studium studenti po dvou letech zakončují magisterskou praktickou diplomovou prací na jimi zvolené téma. K obhajobám předložený soubor fotografií je tedy skutečným vyvrcholením studia i dokladem vyzrálosti autora, a měl by proto rekapitulovat to nejlepší, co se studenti během pěti let naučili.

U prací letošních šesti absolventů magisterského studia opavské fotografické školy jistě překvapí výrazný zájem o dokument, který se zcela rozchází se současnou poptávkou redakcí novin a časopisů, galeristů i teoretiků umění. Zastoupen je v překvapivé šíři přístupů k volbě technických předpokladů i tématu. V poloze tradiční humanistické fotografie nám je ukazují především snímky Vladimíra Murtina z každodenního života německého kláštera řádových sester, Tomáš Macíček, který už v minulosti vytvořil vynikající soubor o venkovském fotbalu, zvolil tentokrát velkoformátovou kameru, aby s ní nafotografoval senzitivní snímky v souboru "Příběh života" - o životní vitalitě a neobyčejném člověčenství invalidního člověka. Ve svých fotografiích, s přístupem obvyklým spíše u zátiší, bedlivě pozoroval a zachytil prostředí, tvář i detaily těla invalidního venkovského starce. Kombinuje žánry zátiší, portrétu,aktu v komplexní dokumentární výpovědi o heroické existenci navzdory těžkému životnímu osudu. Evžen Sobek, již několik let výrazná osobnost současné dokumentární fotografie, se ve své nejnovější tvorbě stále více vzdaluje sociální fotografii ve prospěch subjektivnějšího přístupu. Místo přímočaré výpovědi pracuje v souboru "Ecce homo" s metaforami, náznaky, v mnohoznačné výpovědi o životě člověka v dnešním světě.

Stále více se v pracích studentů Institutu tvůrčí fotografie vyskytuje promyšlená práce s barvou. Agresivní barevné fotografie Jiřího Křenka z obřího nákupního centra na okraji Prahy pracují s neskrývanou ironií. Pomocí ostrých barev a umělým dosvětlováním bleskem s barevnými filtry zachytil burleskní svět hromadných nákupů, reklamy a konzumu. Autor své snímky, které v Divadle Jiřího Myrona zcela ovládly přízemí, představuje paralelně také v pražské Galerii Velryba.

V silné převaze dokumentaristů působí jen zdánlivě odstrčeně "reklamní fotografie" Ondřeje Kocourka. Jeho "Poločas rozpadu" je vlastně antireklamou a proto především také dokumentem o starých zničených věcech a jejich opotřebení při užití člověkem. Staré, vhodné právě tak do koše, je představeno stylem top reklamy. Snímky tak pracují s podobnou ironií jako soubor o hypermarketu Jiřího Křenka.

Osamoceně tak nakonec vyznívají zátiší Jiřího Votýpky. Jakoby s nostalgií fotografuje v barevných kultivovaných snímcích osobní reflexe, zátiší plná osobních odkazů a symbolů.