Inscenaci Mefisto Divadla pod Palmovkou hodnotí Jana Soprová
Téma románu Mefisto, v jehož centru stojí postava herce Hendrika Höfgena, který kvůli své umělecké ctižádosti neváhá zaplést se s režimem, aniž by pochopil svou vinu, u nás rezonovalo především v době totality.
Dnes není téma tak třeskutě aktuální, nicméně konfrontací lidských charakterů v osudových situacích zůstává nadčasovým a divácky srozumitelným. Adaptace francouzské režisérky Ariane Mnouchkine vznikla dříve než známý film, a má výrazně jinou, scénickou podobu. Svým způsobem se podobá muzikálu Kabaretu, mapujícímu stejné období, v líčení propletenců osudů je ovšem méně kompaktní. Text se velmi výrazně rozpadá na dvě poloviny. Ta první, vykreslující politickou a společenskou situaci v Německu ve 30.letech, v níž je Höfgen hercem regionální scény, je vlastně jakýmsi prologem k druhé, výrazně dramatičtější části. A to až příliš dlouhým prologem, plným ilustrativních, téměř plakátových scén dokládajících podivnost lidských charakterů (jedna část protagonistů je zmítána sexuálními úchylkami, ta druhá naivním politickým fanatismem). Kromě explicitních scén sexuální zhýralosti, ať už jde o zdlouhavé scény Höfgena s dominou či získávání mladého prostituta pro NSDAP je příběh propleten úryvky a odkazy z dramatických děl (nejvýrazněji v přímých citacích z Čechovova Višňového sadu v souvislosti s rodinou spisovatele Brucknera). Politické kontroverze jsou prezentovány s téměř plakátovou názorností. I když i druhá část má stejný rytmus řetězení scén, je vzhledem k dramatičnosti událostí zajímavější a působivější.
Hostující Emil Horváth věří v sílu hereckého divadla, nevymýšlí žádné režijní exhibice a staví celek i jednotlivé scény především na hercích. Určitou rozpačitost první části způsobuje, že herci chvílemi nemají co hrát. Jsou představováni v až plakátové přímočarosti. Tak se vlastně připravuje půda pro dramatické situace druhé části, kde se charaktery lámou. Střety mezi hrdiny, tragicky dojemné konce některých z nich, konflikty s mocí a především chameleonské proměny Höfgenovy diváka chvílemi doslova pohltí.
Při vzpomínce na někdejší dramatické role Jiřího Langmajera v Divadle Pod Palmovkou v kontrastu s jeho současnou filmovo-televizní či komerčně- divadelní image, mnozí z nás napjatě očekávali, zda bude herec ještě schopen vytvořit skutečně dramatickou roli ve vážném činoherním kusu. S radostí mohu konstatovat, že role Hendrika Höfgena Langmajerovi sedí dokonale. Jeho mefistofelské proměny v druhé částí představení jsou uhrančivé, jak v hraných pasážích z Fausta, tak i v pragmatickém kličkování herce Höfgena ve světě politiky a současně snaze pomoci někdejšímu příteli. I když morálku jeho postavy odsuzujeme, dokáže pro svého hrdinu získat u diváka jisté pochopení.
Z dalších postav zaujme např. Hans Miklas Jana Teplého, člen SNDAP, zastánce ideologie čisté rasy, který se tváří v tvář intrikánským praktikám vzbouří, a je režimem semlet. Paradoxně dopadne podobně jako jeho přímý protiklad, přesvědčený komunista Otto Ulrichs Radka Valenty. Zatímco Höfgenovi je vlastní histrionství jak na jevišti, tak v životě, Miklas i Ulrichs nedokážou „hrát" ani na jevišti, ani v životě. Tím se naopak Höfgenovi blíže generál René Přibyla, který si doslova užívá svou vůdcovskou image, v níž kombinuje studenou demagogii politika a téměř lidovou bodrost. Se střídmou a dojemnou působivostí dokázali Jan Skopeček a Kateřina Macháčková divákovi zprostředkovat osud ředitel divadla Gottschalka a jeho židovská žena, kteří nepodlehnou ideologickému diktátu a raději dobrovolně odejdou ze života. I když součástí příběhů je i množství různých podob ženství - Erika Kláry Issové, Nicoletta Evy Kodešové, Carola Martinová Zuzany Slavíkové, Lotte Simony Vrbické či Juliette Natálie Topinkové, vesměs zůstávají spíše na okraji příběhu psaného muži.Dá se očekávat, že Mefisto, především díky výkonu Jiřího Langmajera v titulní roli, se stane v kontextu této sezóny jedním z nejzajímavějších, a zároveň divácky araktivních titulů.
K. Mann, A. Mnouchkine: MefistoRežie: E. Horváth j. h.Hrají: J. Langmajer j. h., K. Issová j. h. a dalšíDivadlo pod Palmovkou PrahaPremiéra 8. 10. 2010
Recenze Jana Soprová
