Inscenace Ilias je obrazem vrcholu i pádu současné evropské civilizace. V Plzni začal festival Divadlo
Plzeňský festival Divadlo zahájil svůj 26. ročník jevištní verzí Homérova eposu Ilias v režii Jerneje Lorenciho. Inscenace Slovinského národního divadla a Lublaňského městského divadla je obrazem války, ve které se všechny bitvy slévají do jedné a oběti se stávají univerzálními. O tom, co vedlo dvě významné slovinské scény k adaptaci tak rozsáhlého díla, mluvila dramaturgyně Eva Mahkovic.
Inscenace Ilias vznikla v sezoně 2014/2015, tedy v době, kdy si celá Evropa připomínala sto let od začátku první světové války. Cílem Slovinského národního divadla a Lublaňského městského divadla bylo vytvořit zásadní scénické dílo, které by vycházelo z literárního díla stojícího u zrodu evropských dějin. A to Homérova Ilias bezpochyby je. Sahá od Řecka coby kolébky evropské civilizace a kultury až k časům jejího nedávného zhroucení a skonu. A s tím souvisí i nikdy nekončící cyklus ničivých válek. Mám za to, že Evropa je v očekávání něčeho nového, co zatím nejsme s to jednoznačně určit. Zda tato změna bude pozitivní, to lze jen těžko říci.
Eva Mahkovic
Jste jedna z těch, kteří se podíleli na adaptaci Homérovy Iliady. Jak jste k tomu společně s režisérem Jernejem Lorencim a Maticem Starinou přistoupili? Čím jste se primárně řídili?
Nutno říci, že jako inscenace je Ilias dílem všech zúčastněných, tedy i herců. Také je pravdou, že na začátku zkoušení jsme měli asi třikrát tolik materiálu, než který je nakonec v inscenaci použit. Počáteční úvaha byla taková, že vytvoříme v inscenaci Ilias dvě části, které by se diametrálně odlišovaly. Ta první má představit tři propojené světy Iliady – řecký, trojský a božský. Následujeme zde Homérovo vyprávění. První verš inscenace je také prvním veršem Homérovy Iliady. Ve druhé části jsme chtěli reflektovat všechny války, o nichž se v původním Homérově díle hovoří. My jsme je ale spojili do jedné. Takto v inscenaci skutečně vznikly dvě formálně odlišné roviny – jedna lineární a druhá něco jako směsice všech zvuků, ale také emocí lidí, kteří se přímo museli konfrontovat s válkou.
A právě práce s jazykem pro vás a zvláště pak pro herce musel být jedním z nejnáročnějších úkolů. Přeci jen se jedná o daktylský hexametr, to není typ verše, který v divadle slýcháme často.
Pochopitelně jsme strávili hodně času s naším jazykovým a literárním poradcem, který hercům i nám pomáhal s tím, jak tento verš uchopit. Ale ve finále jsme si s ním poradili statečně a podařilo se nám s jeho rytmem sžít a v podstatě v inscenaci i tematicky pracovat.
Hudebnost verše a jeho rytmus jsou výraznými hybateli děje. V kontrastu proti nim stojí civilní a velmi střídmá výtvarná složka. Bylo vašim záměrem vizualitu uskrovnit na úkor zvukového plánu?
Skutečně to byl náš záměr. Našim cílem bylo odvrátit pozornost diváků od vizuálního plánu a očarovat je půvabem slov a rytmem, kterým tato slova mohou plynout, a to především v první polovině inscenace. A co se týče vizuálních výrazových prostředků, ty jsou skutečně snadno zaznamenatelné, je jich totiž jenom několik málo. Úvodní vyprávění pomalu přechází v celistvý divadelní zážitek, jehož univerzální platnost rozeznají všichni diváci.
Brusel v Praze, Picasso ve Varšavě. Průmyslový design, který změnil naše domácnosti
Laminátové židle, vázy z lisovaného skla, fény Stanislava Lachmana nebo pískací hračky Libuše Niklové. Předměty každodenní potřeby navržené na přelomu 50. a 60. let, které dodnes známe z československých a polských domácností, představuje právě otevřená výstava v Galerii Českých center v Praze.
Nesmíme ale zapomínat na herce, kteří na sebe přirozeným způsobem strhávají pozornost. Zkoušení s herci bylo rozděleno do tří částí. V té první jsme se pozorně věnovali četbě textu a v té druhé přišel na řadu i fyzický trénink. K tomu jsme přizvali choreografa, který nakonec v inscenaci také vystupuje. Cílem bylo, aby se prostřednictvím různých cvičení dokázali jednotlivci spojit v koherentní skupinu, která by na jevišti fungovala jako jedno tělo. A v třetí fázi zkoušení se museli ponořit do hudby, která v Ilias zaznívá a která také pomáhá skupinu zcelit.
Hovoříme-li o hudebnosti inscenace, neměli bychom zapomenout na Branko Rožmana, který pro Ilias složil scénickou hudbu. Jak byste popsala jeho hudební styl?
Řekla bych, že jeho styl je rozmanitý, ale to, co v inscenaci skutečně rezonuje, jsou motivy převzaté z tradiční balkánské hudby. Kromě něj se ale výrazně na vytváření hudební složky inscenace podílela zpěvačka Zvezdana Novakovič, která v inscenaci účinkuje a dokonce hraje na harfu. V průběhu zkoušení se stala asistentkou Branka Rožmana a do inscenace spoustu hudebních folklorních prvků vnesla. Řekla bych, že hudba a verbální projev herců jdou v inscenaci Ilias v ruku v ruce. V první části inscenace útočíme slovy na mysl a v té druhé hudbou na emoce.
