Injekce Mařákova byla hluboká a působila bezpečně. Ze vzpomínek malíře Aloise Kalvody

Kromě historiků a teoretiků umění, zabývajících se umělci a jejich díly, existuje také řada literárních pamětí od umělců samotných. Útlá knížka Přátelé výtvarníci přináší vzpomínky malíře Aloise Kalvody (1875–1934) na dobu studií v Mařákově malířské speciálce a na mnohé spolužáky, dnes legendy českého krajinářství.

Jde o autentický záznam atmosféry nejen v ateliéru samotném, ale i na Akademii výtvarných umění. Kalvoda zmiňuje rivalitu mezi ateliéry, ale například také to, proč nebylo navázáno po Mařákově smrti na jeho nit, a Slavíček, kterého by si přál za svého nástupce, byl například Myslbekem odmítnut. Zde je nejspíš ten počáteční moment, proč krajinářství jako samostatný obor na Akademii zaniklo.

Kalvoda vypráví o způsobu Mařákovy výuky jak v ateliéru, tak i venku, při legendárních výjezdech do plenéru. Až dojemně působí slova o tom, jak kromě lásky k přírodě podněcoval ve svých studentech i lásku k vlasti. Malíři si mimo svých štětců a tub sáhli také na rádlo, pluh a další zemědělské nástroje.

Stalo se často, že odloživše štětec, uchopili jsme i rádlo, abychom zkusili tíhu půdy. Často společně s rodinou hospodáře za soumraku, unaveni fyzicky, ale povzneseni tajemnou silou přírody, vraceli jsme se s písní do svých domovů. Radostné byly dny našich krajinářských exkursí na českém venkově.
Alois Kalvoda

Pobývali s venkovany, nabírali atmosféru krajiny, život v ní a její barvy přímo na místech, která dnes tak obdivujeme na jejich obrazech. Mařákův ateliér byl podle Kalvodova vyprávění dobrým zázemím každému, kdo měl zájem na sobě pracovat. Profesor věděl o mnohých osobních i existenčních potížích svých studentů a neváhal s případnou pomocí. Nicméně to byl přísný a spravedlivý učitel. Když to nešlo, s žákem se rozloučil.

Pořad připravený z malířových vzpomínek je provázen poezií, krajinářskou lyrikou Antonína Sovy, který se slovem dokáže dotknout nálady a barvy v krajině tak, jak to dokázali sami Kalvodovi „Přátelé výtvarníci“ svými štětci.

Modře soumraků, zlato podvečerů, dálka, obzor, nebo naopak ticho lesa, šum v korunách bříz nebo parno letního dne. V Sovových verších lze potkat náměty obrazů Panušky, Kavána, Kalvody, Slavíčka, Lolka, Minaříka, ale i samotného Mařáka a dalších.

Je to romantika, kterou si ale v sobě nese i mnohý dnešní člověk při chůzi krajinou. Pro ty, kdo mají v povědomí poezii Antonína Sovy i práce Mařákovců, pak možná nebude zatěžko si dílo básníka s dílem malířů propojit.

Mařákova injekce působí dodnes. Občas se mezi absolventy uměleckých škol objeví krajinář, přestože krajinomalba nepatří k hlavnímu proudu v současném umění a je spíše okrajovým žánrem. Také na sociálních sítích lidé „sdílí“ fotografiemi svůj úžas z krajinné atmosféry, lesních zákoutí, dálek a cest. Výstavy krajinářů patří dosud mezi ty nejnavštěvovanější. Možná je to tím, že není třeba nic vysvětlovat a stačí se jen dívat.