Ingmar Bergman: Scény z manželského života. Nesmlouvavý ponor do manželského vztahu nahlédnutý především z perspektivy ženské hrdinky

On ovšem dokázal díky svému výjimečnému talentu podrobit soužití muže a ženy zevrubné a do hloubky mířící sondě. Udělal to v mnoha svých dílech, nejobsáhleji a nejcíleněji pak v televizní sérii Scény z manželského života z roku 1973.

Čtěte také

Bergman má jiskru věčnosti. Ve Scénách z manželského života zaznamenal něco ryze člověčího, říká režisérka

Traduje se, že v době vysílání jednotlivých dílů seriálu se ve Švédsku vylidnily ulice. Dopad, který měly drásající rozhovory hlavních hrdinů Mrianne (Liv Ullmann) a Johanna (Erland Josephson) byly takové, že manželské poradny hlásily markantní nárůst nových klientů. Bergmanově sérii je dokonce připisovaný i nárůst rozvodů v zemi v roce 1974.

Napsat toto dílo mi trvalo tři měsíce, ale potřeboval jsem k tomu zkušenosti z velkého úseku svého života. Texty jsem psal bez ohledu na to, jaké bude při jejich případné realizaci použito médium, asi tak jako Bach psal své cembalové sonáty (aniž bych se s ním chtěl srovnávat). Může je hrát smyčcový kvartet, dechový orchestr, kytara, varhany nebo klavír. Vypadá to jako divadlo, ale stejně dobře to může být film, televize nebo jenom četba.
Ingmar Bergman

Scény z manželského života sledují dvacetileté soužití právničky se zaměřením na rodinné právo Marianne a docenta v oboru psychotechniky Johana. Divák spolu s nimi podniká bolestnou cestu od zdánlivě bezproblémového jen trochu unaveného vztahu k postupnému rozpadu všech jistot, na které více či méně spoléhali. Oba, i když každý v jiném čase probíhající vzájemné bitvy, se ocitnou v temnotě. Teprve ta je donutí čelit pravdě nejenom o svém manželství, ale i o tom, kým opravdu jsou.

Šestidílný, vpravdě epický televizní seriál adaptovala pro rozhlas filmová a divadelní režisérka Beata Parkanová (filmy Chvilky 2019, Slovo 2022, Světýlka 2024, divadlo Milá Evičko, milý Luďku 2024, Jana bude brzy sbírat lipový květ 2025). Klíčem její sedmdesátiminutové rozhlasové „kondenzace“ se stala perspektiva hlavní ženské hrdinky.

Bergman je přesný a přísný. Dívá se tam, kam se my sami bojíme nebo neumíme podívat. A tím nás dokáže provést vlastními stíny a temnotami. Obdivuhodně zná člověka, jeho hry, strachy, útěky a touhy. A obdivuhodně rozumí ženským postavám. Ty pro mě byly klíčem k rozhlasové adaptaci Scén z manželského života. Tři ženy v různém věku, které hledají svoji sílu, svobodu a prostor v rámci manželství. Dnes stejně jako kdykoli jindy. Protože nejpevnější okovy nám nenasazuje ani doba, ani společnost, ale my sami, v podstatných věcech stále stejní a mnohdy, jak říká Bergman, „citoví analfabeti“.
Beata Parkanová, režisérka rozhlasové inscenace

Ve svých rozhovorech se Bergmanovy postavy postupně učí nenechávat si nic pro sebe, i když by byl divák nebo posluchač možná raději, aby tomu tak bylo. Jejich drásavá otevřenost má ale velkou schopnost přitáhnout si naši pozornost, nutí nás konfrontovat s jednáním postav svoje vlastní životní postoje.

V minimalisticky pojatém zvukově hudebním řešení Kryštofa Blably dostávají hlavní slovo soustředěné a na dřeň situací jdoucí herecké výkony Magdalény Borové a Jaroslava Plesla. Potřebný rámec pak pro ně tvoří úvodní a závěrečný dialog Marianne s klientkou Gabriely Míčové a matkou v podání Taťjanay Medvecké.