Strhující příběh rozporuplného a ambivalentního milostného a manželského vztahu Henrika Bergmana a Anny Åkerblomové očima jejich syna. Rozhlasovou dramatizaci vzpomínkové knihy švédského spisovatele a režiséra uvádíme u příležitosti 100. výročí narození Ingmara Bergmana. Každý díl poslouchejte on-line vždy po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Naše výchova se z největší části zakládala na pojmech jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost, fungujících jako konkrétní faktory ve vzájemném vztahu dětí a rodičů v jejich vztahu k bohu...
...píše ve své životopisné knize Laterna magica Ingmar Bergman (14. 7. 1918–30. 7. 2007). Snaží se v ní co nejpřesněji vylíčit své dětství, mládí i dospělost. Za zásadní v dětství považuje právě vztah k rodičům, zejména k otci – luteránskému pastorovi. Disciplína a rákoska patřily ke každodenním danostem, podobně jako matčina něha střídaná s naprostým chladem a jednoduché nebyly ani vztahy k sourozencům.
Když se před sto lety, 14. července 1918, narodil Ingmar Bergman, byl film ještě pořád v začátcích. Už tehdy ho dopředu posouvali především autoři, jejichž díla nějak vybočovala či překračovala dosavadní filmové stereotypy, rámce a pravidla. Ingmar Bergman se později stal jedním z nich. Stal se klasikem v tom nejlepším smyslu slova: autorem, jehož dílo žije a mluví bez ohledu na stárnutí v čase.
V devatenácti letech po hádce s otcem utekl z domova a po krátké vysokoškolské studijní epizodě začal pracovat jako pomocný asistent v opeře. Později získal místo dramaturga ve filmové společnosti Svensk Filmindustri a postupem času zde prokázal své režisérské i scénáristické nadání. Zároveň se začal intenzivně věnovat i režii divadelní. Když se na začátku své umělecké dráhy pokoušel prosadit, kritici se shodli na tom, že je nadějný filmař i divadelník, ale mizerný spisovatel. Bergman tehdy přestal psát.
V oblasti filmu byl novátorem, zejména pro svůj hluboký ponor do lidské duše a jejích úzkostí, nastoloval existenciální problémy, a projevil ohromnou míru empatie pro své ženské hrdinky, natočil kolem padesáti filmů. Proslul náročnými filozofickými a psychologickými dramaty.
„Do filmového média jako jeden z prvních uvedl nadčasové a obecně platné filozofické otázky a je dnes nejuznávanějším švédským filmovým tvůrcem. Díla jako Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Tvář, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta nebo Fanny a Alexandr se stala součástí zlatého fondu světové kinematografie.“
překladatel Zbyněk Černík v LN, r. 1998
U nás je Ingmar Bergman znám nejvíc svou tvorbu filmovou, ve Švédsku byl ale dlouho ceněn především jako divadelní režisér. Působil v divadle v Malmö a ve stockholmském Dramatenu, kde obsáhl široký klasický i moderní světový repertoár, nastudoval více než sto inscenací.
Později, po několika desítkách let, se naštěstí vrátil i k literatuře. Začal vydávat své filmové povídky. Poté, co filmovat přestal, se jeho psaní ještě zintenzivnilo. Napsal svou autobiografii, filmový román Nedělňátka a plán měl i další.
Od té doby, co jsem napsal Laternu magicu, jsem se zaobíral myšlenkou, že natočím film o mládí svých rodičů, o začátku jejich manželství, o jejich nadějích, prohrách i „dobré vůli“.
Annu a Henrika Bergmanovy, pár, jemuž od počátku nepřál osud, obsadil autor do role protagonistů.
Po otcově a matčině smrti jsem zdědil spoustu fotografických alb… Všechny tyto fotografie nesporně mají silné kouzlo, zvláště, když si je prohlížím obrovskou lupou: tváře, postoje, šaty, letní květiny, břízy, účesy, ošklivé uhry, pučící ňadra, pompézní kníry… Vstupuji do těch snímků… Dívám se na fotografie a cítím přitom silnou náklonnost k oběma těmto lidem, kteří se téměř ve všech svých ohledech diametrálně liší od oněch zpola do sebe pohroužených, myticky naddimenzovaných bytostí, které dominovaly mému dětství a mládí.
Na základě skutečných výpovědí, deníků i dojmů z dochovaných fotografií rozvíjí strhující příběh rozporuplného a ambivalentního milostného a manželského vztahu protestantského kněze Henrika Bergmana, schopného a ochotného obětovat vše svému domnělému poslání, a Anny Åkerblomové, dívky zoufale toužící po alespoň trochu normálním životě.
Podle Bergmanova románu Dobrá vůle natočil dánský režisér Bille August film, který r. 1992 na festivalu v Cannes získal Zlatou palmu.
Ze švédštiny román přeložil v roce 1993 Zbyněk Černík a ve stejném roce jej uvedl Český rozhlas. Dvanáctidílnou dramatizaci románu Dobrá vůle uvádí ČRo Vltava u příležitosti 100. výročí narození Ingmara Bergmana.
Účinkují: Ladislav Mrkvička, Ivan Trojan, Lukáš Hlavica, Valérie Zawadská, Miroslav Moravec, Miroslav Vladyka, Věra Hučínová, Josef Červinka, Dana Syslová, Ladislav Potměšil, Viktor Vrabec, Soběslav Sejk, Milena Dvorská, Ilja Racek, Libuše Švormová a Drahomíra Fialková, Jana Andresíková
S použitím vlastního překladu pro rozhlas zdramatizoval Zbyněk Černík
Režie: Hana Kofránková
Natočeno v roce 1993.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
