Industriální vertikály - a ti, kteří po nich lezou. O lidech, které lákají výšky

24. květen 2017
02027514.jpeg

Projíždí-li člověk českou krajinou, nemůže mu při troše pozornosti uniknout přítomnost vysokých cihlových či železobetonových komínů. Rozhodně ne každý tyto vertikály vnímá kladně.

Ba naopak, spíše je dnes čmoudící komín chápán jako něco přežitého, co v našem prostředí nemá místo. Jsou ale tací, co dokážou ocenit hodnoty těchto staveb. Komíny mají rádi, obdivují je a staly se pro ně každodenní zábavou. Říkají si komínáři. A právě do jejich světa se vydává tento dokument.

Byl rok 1981, v tehdejším socialistickém Československu nebylo příliš zábavy, která by uspokojovala mladistvé plné elánu. Vznikl prostý nápad: vylézt na tovární komín. Výstup na takovouto konstrukci je sám o sobě velký zážitek, není proto divu, že akce byla brzy zopakována. V průběhu let tato myšlenka postupně strhávala čím dál více lidí a kromě samotného zážitku z výšek byli další jedinci přitahováni i jistou formou recese, kterou se „komínolezci" prezentovali.

Vznikl Svaz českých komínářů, který sdružuje jednotlivé lezce, a dnes se tato záliba stala téměř masovou záležitostí. Vytvořena byla pravidla i etický kodex. Z původně exhibicionistického počínání se začala stávat činnost bohulibější, především v systematické evidenci těchto staveb na našem území i ve světě. V neposlední řadě také v poukazování na zapomenuté hodnoty těchto často krásných a architektonicky nebo alespoň historicky cenných staveb. Touha komínářů je ale nadále především po komínech lézt.

Jak ale můžou lézt, když komíny jsou často ukryty ve střežených elektrárnách nebo za vysokými ostnatými ploty v areálech továren a správci i majitelé těchto provozů nemají důvod je na své komíny pouštět? Dokument Industriální vertikály – a ti, co po nic lezou se pokouší blíže nahlédnout do tohoto světově ojedinělého společenství. Zachycuje atmosféru zdolávání komínů včetně nočního plížení průmyslovými areály, což bývá s pokořením komínu často spjato.

(Text vyšel v Týdeníku Rozhlas 15/2016)

autor:Josef Haba