Imaginary Visions aneb Jak se původem japonská skladatelka a aranžérka Miho Hazama vydala po šlépějích legendárních amerických kapelníků

Dnes čtyřiatřicetiletá umělkyně původem z Japonska trvale žijící v New Yorku, o níž se loni více mluvilo díky nominaci na cenu Grammy za desku Dancer In Nowhere (natočenou s jejím jazzovým komorním orchestrem m_unit), se tak vydala na dobrodružnou cestu po stopách svých někdejších vzorů a shodou okolností také předchůdců na stejném postu, takových velikánů jako byli trumpetista Thad Jones, trombonista Bob Brookmeyer nebo pianista Jim McNeely.

Při poslechu desky Imaginary Visions, kolekce autorských skladeb Miho Hazamy pro Dánský rozhlasový big band, je zřejmé, že šlo o cestu naplněnou vzájemným respektem, úctou, otevřeností, ale také třeba humorem a nadsázkou, což ostatně dokazují i některá videa na sociálních sítích dokumentující údajně neutěšený stav v kapele před příchodem nové dirigentky nebo její vřelé přijetí na kodaňském letišti. Miho se dánským muzikantům odměnila kompozicemi, které ctí specifika big bandu, ale zároveň třeba úplně nezapřou její typický rukopis s lehkými doteky klasické hudby. Navíc ke skládání přistoupila s otevřeným srdcem. Posluchač se tak lehce ponoří do jejích pocitů a stavů mysli v uplynulých, mnohdy turbulentních dvou letech.

Jak se nechala kapelnice s klasickým hudebním vzděláním slyšet, skládání pro big band je trochu jiná disciplína než psaní kompozic pro vlastní jazzový komorní orchestr. Nová zkušenost ji prý do určité míry motivovala skládat kusy, ve kterých se víc swinguje. Nemohla přitom pominout ani odkaz svých předchůdců. „Studium jejich skladeb mě rozhodně přimělo vzít na vědomí jejich přístupy k harmonii, hudební formě, rytmu, orchestraci… Nešlo o žádné kopírování jako spíš způsob, jakým jsem znovuobjevila a vstřebala nápady těchto mistrovských skladatelů,“ říká Miho. V neposlední řadě se nechala inspirovat samotnými členy big bandu. Oceňuje především jejich otevřenost nové hudbě, autenticitu nebo společné vystupování na pódiu.