Iluze o iluzi aneb Pronajímané city

Že to dokázal, o tom svědčí i hra Pan Hamilkar , kterou u nás poprvé v roce 1978 uvedla Městská divadla pražská s Václavem Voskou v hlavní roli. Nestárnoucí kus nyní inscenuje další scéna MDP, Divadlo Rokoko , v režii Ondřeje Zajíce na minimalistické scéně Evy Petrikové. Pana Hamilkara, považujícího se za životního smolaře, hraje Petr Štěpánek. Hrdina se rozhodne svou situaci řešit tím, že si jednoho dne za slušný honorář najme tři náhodně vybrané lidi, aby mu alespoň na čas pomohli vytvořit iluzi - zdání normálního rodinného života a přátelství. Jsou zaskočeni neobvyklou nabídkou, ale vzhledem k životní nouzi a trochu i ze zvědavosti ji přijmou.

Tak si pořídí "manželku Eleanoru", již má sehrát profesionální herečka, toho času bez angažmá (ztělesňuje ji Milena Steinmasslová), "dceru Virginii" - oprsklou kamelotku a redakční elévku - hraje Tatiana Wilhelmová, a dokonce i "dlouholetého přítele" (Petr Křiváček). Inteligentní humor, hra s významy slov a mistrné dialogy vyniknou tím spíš, že jsou opřeny o skvělou výchozí situaci a problém, jak rozlišit city hrané v rámci přijaté role a - možná - skutečnou náklonnost, kde začíná a končí žádaná iluze a kde reálný, nehraný postoj.

Komedie k řešení těchto otázek dává desítky příležitostí. Nedá se říci, že Hamilkara nezneklidňují, ale jako správný účetní (profesi se diváci i "členové rodiny" dozvědí až v závěru hry) a člověk zraněný především nedůvěrou a neschopností empatie si přes veškerou touhu po skutečných vztazích udržuje až mastodontní ostražitost a rezervovanost. Zdá se, že pro něj je snazší uvěřit tomu, co si zaplatil, než tomu, co se - snad - rodí či může zrodit ze vzájemného poznání a soužití. Především toto pojetí role člověka citově deprimovaného (a tedy nutně troskotajícího) hraje Petr Štěpánek v inteligentním, uměřeném a ne nezajímavém výkonu. Hra se tak jeví až jako obrazné vyjádření základního rozporu lidské existence, rozporu mezi "mít" a "být". Eleanora Mileny Steinmasslové nepotlačí své počáteční morální rozhořčení nad kšeftováním s city jinde než na jevišti, ale postupně se vlastní otevřeností dostává přes soucit až k běžnému vztahu zaběhaného soužití a snad i k lásce, byť ji často umí korigovat jak určitým nadhledem, tak věcností zralé ženy. V krátké sekvenci okouzlí a zašumí jak kvalitní šampaňské Luba Skořepová v roli její energické a lehce extravagantní matky. Velmi živelně působí na jevišti i "dcera" Tatiany Wilhelmové, ovšem počáteční převlek "za poslušnou" působí až parodicky, což poněkud překračuje režií zvolený rámec hry. Petr Křivánek pak svůj vývoj od nezaměstnaného chudáka po úspěšného malíře a navíc moudrého člověka naznačil jen velmi nesměle.

Milena Steinmasslová jako Eleanora a Petr Štěpánek v titulní roli Pana Hamilkara, kterého uvádí Divadlo Rokoko|foto: Divadlo Rokoko

Naštěstí síla textu je taková, že diváka nejen skvěle pobaví, připraví mu chvíle nečekaného napětí, ale dá mu i příležitost k zamyšlení.