Identita
Rádo by se řeklo, že filmy se poslední dobou začínají vracet k tomu, od čeho se dík efektovému šílenství a oslnění z technických možností kdysi začaly odtrhávat. Totiž ke své podstatě. Do doby, kdy nejmodernější techniky plnily pouze roli dobrého sluhy. Jistě, podobné hypotézy jsou vždy zjednodušující a na základě vhodně vybraných příkladů by šel tvrdit i pravý opak. Nicméně, když i v žánrech, které trumfování s efekty zcela ovládlo, můžeme pozorovat zjednodušování prostředků jak kýženého ohromení dosáhnout aniž by ztrácelo na funkci, cosi již tušit lze. Nedávno se zde psalo o sci-fi "Equilibrium", ve které režisér Wimmer docílil onoho "maxima" s minimálními protředky, podobná charakteristika by se dala vztáhnout také k thrilleru "Identita" Jamese Mangolda.
Člověk se zpravidla bojí přímo úměrně tomu, jak situacím na plátně věří. Realisticky doříkávané scény s nadpřirozenými příšerkami, překonstruovaný děj či uměle vymodelované prostředí jsou faktory, které mohou po chvíli otupit pozornost a napětí. Oproti tomu tušené nebezpečí odehrávající se v místech, kde bychom se mohli vyskytnout i my, a nepředvídatelné chování aktérů jsou prostředky, které mohou diváka "dostat" mnohem účinněji. To moc dobře věděl například Hitchcock, vědom si je toho i Mangold.
Hlavní dějová osa Identity je zdánlivě prostá. Deset osob různých charakterů, povolání, věků a pohlaví, které se spolu neznají, se jednoho večera nedobrovolně sejde v osamoceném motelu, z něhož vinou nepřízně počasí není úniku. Nefungují v něm telefony ani vysílačky, cesty pryč jsou uzavřeny zatopenou silnicí, venku prší a řádí divoká bouře. Jedna žena potřebuje nutně doktora, jeden z dalších je masový vrah převážený k výslechu, dost pro založení podhoubí strachu u ostatních přítomných. Pak už stačí vždy jen málo k tomu, aby napětí a panika gradovaly. Osoby se začínají napřed ztrácet, později i umírat. Klíč k tajemným událostem není dlouho k nalezení, přestože leží u každého zesnulého. Do jaké míry je vše jen fikce, co a proč se ve skutečnosti odehrálo nebo neodehrálo, není pořádně jasné ani po skončení snímku, konec je svým způsobem otevřený a nevylučuje, že něco podobného se již odehrát nemůže.
Nabízí se srovnání s poetikou bratrů Coenů, i když jejich zápletky jsou odlehčenější a situace často absurdnější, dialogy postav ve vypjatých situacích připomínají cosi z Romana Polanského, jeho psychologie hraje ale důležitější roli, v hororových scénách může přijít na mysl i David Lynch, i když k jeho temnotě a magičnosti má "Identita" stále daleko. Možná nejméně pokulhávající by mohlo být srovnání s Davidem Fincherem, schopností balancovat na hranicích reality, stále něčím překvapovat a přitom dát filmu i cosi jako poslání (když vzpomeneme alespoň na "Hru" a "Sedm") je Mangoldovi vcelku blízký. "Identita" není ve svém žánru nijak objevná, přesto je dost originální na to, aby člověk neměl pocit, že už takový film viděl. Je dokonale zpracovaným hororem, který zcela naplňuje smysl svého žánru a opět potvrzuje zřejmou pravdu, že nejsilnějšího efektu se dosahuje nejjednoduššími prostředky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
