I s osmdesátkou na krku mají velké plány. Juraj Jakubisko a Hynek Bočan oslavili kulatiny, ale hledí dopředu
Dva významní českoslovenští filmoví tvůrci, režiséři Hynek Bočan a Juraj Jakubisko, dovršili osmou dekádu života a s dobrým pocitem se mohou ohlížet. Jejich dílo, které si u nás i ve světě už dávno žije vlastním životem, je, bez nadsázky, velké. Oba jsou přitom stále v pilné práci nebo aspoň v jejích přípravách. Nejen o tom mluvili ve víkendové vltavské Mozaice.
Blíž novému filmu je v tuto chvíli Jakubisko. Z pokračování své slavné pohádky Perinbaba (z roku 1985) má natočeno asi pětadvacet minut, a čeká ho cesta ke Spišské Nové Vsi a Levoči. „Zdejší krásné exteriéry k natáčení přímo vybízejí,“ říká. Zbývající materiál tu chce natočit za každou cenu, i když někteří jeho spolupracovníci prý zlenivěli. „Když jsem se jich ptal, jestli pojedou na Slovensko točit se mnou, ošívali se... jestli by to prý nešlo natočit v Praze v ateliéru,“ kroutí hlavou slavný režisér, autor takových opusů, jako Nejasná zpráva o konci světa, Sedím na konári a je mi dobre, Na shledanou v pekle, přátelé nebo Bathory. Postavy, které v „jedničce“ Perinbaby ztvárnily dnes už nežijící Giulietta Masina a Valerie Kaplanová, chce oživit digitálními triky.
Hynek Bočan má nový projekt zatím ve scénáři. „Blanické rytíře píšeme s Jirkou Stránským padesát let,“ upozorňuje na svého dávného přítele a spolupracovníka. „Herce zatím vytipované nemáme, je jasné, že Blaničtí rytíři jsou nejrůznějšího věku, i když, takříkajíc, nestárnou,“ pokračuje autor Pasťáku, Bumerangu, pohádky S čerty nejsou žerty nebo vynikajících seriálů Přítelkyně z domu smutku a Zdivočelá země. A taky třeba komedie Parta Hic. „To není zrovna film, na který bych byl hrdý, ale rozhodně byl mým divácky nejúspěšnějším. Měl asi tři a půl miliónu diváků,“ usmívá se Bočan.
Mnohá z jeho děl upozorňují na různé totality a zločiny jejich představitelů. „Bohužel, pořád to jsou aktuální otázky. Vlastně to u nás není v pořádku,“ podotýká hořce. Jeho heslo zní Pravda často bolí. Na otázku, jestli je to jeho krédo, odpovídá: Ani ne tak krédo, jako pravda pravdoucí. Velmi rychle zapomínáme, co se u nás dělo. A i když to zní jako fráze, když zapomínáme na hrůzy, které u nás panovaly, přijdou znovu!“
Daniela Kolářová: Spojení herců a studentů může leccos dokázat
Alena z Noci na Karlštejně, Doubravka z Léta s kovbojem, paní Lavičková, která chce chalupu Na samotě u lesa nebo Kateřina z Takové normální rodinky – to všechno je Daniela Kolářová.
Hynek Bočan rozhodně patří k režisérům, kteří mají rádi herce. Jejich práci obdivuje, váží si jí, a herce jako takové vlastně lituje. „Jsou to takové lehce rozmazlené děti, a přitom chudáci. Ráno jim nějaký režisér v rozhlase říká, co mají dělat. Pak jdou na zkoušku do divadla, a zase jim někdo říká, co mají dělat. Odpoledne filmují, a zase se jim povídá, co mají dělat. Večer hrají představení na jevišti a v noci třeba zase točí. A pokaždé jim někdo říká, jak se mají chovat! V takových podmínkách je ohromně těžké udržet si vnitřní vlastní sílu. Taky moc takových, kteří to dokážou, není. Pár ano, ale pět a půl.“ Jedním dechem pak vyjadřuje Bočan vděčnost za to, že mohl pracovat s největšími velikány československého herectví. „Ať už jako asistent režie, například s pány Štěpánkem nebo Smolíkem, nebo jako režisér. Třeba u filmu Čest a sláva jsem měl tu čest dělat s pěti, šesti největšími herci, kteří na ty role mohli být. Posuďte sami: Rudolf Hrušínský, Blanka Bohdanová, Karel Höger, Iva Janžurová, Josef Kemr, Lubomír Lipský. To byl výkvět!“
Čtěte takéKristián Hynek: Kameraman je u filmu nejdůležitější člověk
Na špatné herce si nemohl stěžovat ani Juraj Jakubisko. A jeho filmy měly úspěch po celém světě. „Se svými snímky jsem byl na téměř stovce festivalů. Vždycky jsem chtěl být první. S filmy se mi to často dařilo a povedlo se mi to i lékařsky. V roce 2012 mi jako nejstaršímu pacientovi v Česku transplantovali srdce,“ říká hrdě. Jeho nové srdce mu dodnes slouží dobře. „Víte, vy si to nové srdce ani neuvědomujete, ono se stává vaší součástí. Občas jsem si říkal, co když na mě bude mít vliv? Co když jeho původní majitel byl alkoholik nebo chodil za ženskými do bordelu, a co když díky tomu budu do bordelu chodit i já? Co bych pak řekl Deaně?,“ směje se slavný režisér v narážce na svoji ženu.
Závěrem ještě Hynek Bočan a jeho krédo.
Film by měl mít smysl. Měl by přispívat k tomu, aby byl svět lepší. A třeba se někdo chytne. Když si při cestě z kina řeknou dva, tři lidé: hele, pojďme se nad sebou zamyslet a zkusme věci dělat jinak, tak to není málo. Je to chabá naděje, ale je. Tohle mě v dobrém smyslu pronásleduje celý život.
Jistě to platí i o Juraji Jakubiskovi. Oběma pánům přejeme ke kulatinám všechno nejlepší!
