I když je Hamletů na Zábradlí sedm, „rampu nepřekročí a diváků v hledišti se dotknou pramálo“

03516269.jpeg

Kritická i humorná reflexe hereckého povolání dostala v Divadle na Zábradlí podobu inscenace s názvem Hamleti. Divadlo jako téma samo o sobě se stalo námětem osvědčeného tvůrčího týmu - režiséra Jana Mikuláška, dramaturgyně a umělecké vedoucí divadla Dory Viceníkové a scénografa Marka Cpina.

Jan Mikulášek a Dora Viceníková se v Divadle Na zábradlí tentokrát vydali na průzkum samotných herců. Hamleti jsou totiž inscenace o hercích, o jejich snech, strachu i metodách, kterými vábí diváky. Scénu proto představuje herecká šatna s hnědým dřevěným obložením, vlevo je barevné kanape a vpravo bílé umyvadlo. Přímo naproti divákům je pak stůl s typickými zrcadly a světly, u nichž se herci líčí. Tato zrcadla mohou být také transparentní a mohou se dokonce zvednout, takže nám odhalí bílý prostor za nimi - což by snad konečně mohlo být jeviště.

03516268.jpeg

Na začátku inscenace se sedm Hamletů, šestice mužů a jedna žena, dohadují, kdo bude hrát slavnou Shakespearovu postavuMají na sobě tmavý renesanční oděv s bílým límcem - postupně se však herci mění v další známé i méně rozluštitelné divadelní postavy a tomu podřizují i kostým. Václav Vašák a Jana Plodková nám zahrají scénu z Tramvaje do stanice touha, zazní úryvky z děl Dostojevského nebo Thomase Bernharda. Herci při přípravě díla vycházeli hodně z vlastní zkušenosti, stejně tak režisér Mikulášek a dramaturgyně Viceníková. A tak jsou Hamleti jakousi inscenací obrácenou do sebe, ve které se zrcadlí minulé postavy, které herci ztvárnili, některé scény jsou zase inspirované dřívější tvorbou Mikuláška a Viceníkové.

03516267.jpeg

Inscenace je tak jednou velkou citací a tvůrci v ní pátrají po smyslu herectví - a možná divadla vůbecPokud to tedy ještě nevíte, herci bývají sebestřední, ti mladí mají iluze a mluví o hereckém srdíčku, ale skončí v televizních seriálech, velké umění může být vždy přebito odhalenou ženskou nožkou a vše je beze smyslu, marné a pomíjivé. Když k tomu přidáme, že v inscenaci zazní také slavný Shakespearův monolog o tom, že celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci, mohou být Hamleti také symbolem našich marných a pomíjivých životů.

03516265.jpeg

Potíž je, že tohle všechno už víme. Od divadla, které před pár měsíci sebralo všechny ceny, které udělují divadelní kritikové, čekáme chytřejší, hlubší a inspirativnější pohled na svět - ať už ten iluzorní na jevišti nebo ten skutečný a nadmíru složitý. Když pak herec v brnění vráží do stěn, aby diváky pobavil, nevíme, zda se máme smát nad znázorněním takového klišé, nebo inscenátoři naše bránice lechtají opravdu takto otřele.

03516262.jpeg

Jan Mikulášek je přitom zřetelně režisérem s ojedinělým citem pro divadelnost - je poetický a přesný v rytmu i budování situací. Stejně tak se znovu ukazuje, jak vynikající herecký soubor Zábradlí má - jmenujme z Hamletů třeba Petra Čtvrtníčka, Jiřího Vyorálka, Ivana Luptáka nebo Janu Plodkovou.

Přesto však Hamleti zůstávají uzavřeni v herecké šatně, rampu nepřekročí a diváků v hledišti se dotknou pramálo. Jde z nich chlad, nezúčastněnost i velká míra samožerství. Divák netuší, proč by ho pátrání po marnivosti herectví mělo zajímat. O sobě a dnešním světě se tentokrát na Zábradlí moc nedozví.