I když je Hamletů na Zábradlí sedm, „rampu nepřekročí a diváků v hledišti se dotknou pramálo“
Kritická i humorná reflexe hereckého povolání dostala v Divadle na Zábradlí podobu inscenace s názvem Hamleti. Divadlo jako téma samo o sobě se stalo námětem osvědčeného tvůrčího týmu - režiséra Jana Mikuláška, dramaturgyně a umělecké vedoucí divadla Dory Viceníkové a scénografa Marka Cpina.
Jan Mikulášek a Dora Viceníková se v Divadle Na zábradlí tentokrát vydali na průzkum samotných herců. Hamleti jsou totiž inscenace o hercích, o jejich snech, strachu i metodách, kterými vábí diváky. Scénu proto představuje herecká šatna s hnědým dřevěným obložením, vlevo je barevné kanape a vpravo bílé umyvadlo. Přímo naproti divákům je pak stůl s typickými zrcadly a světly, u nichž se herci líčí. Tato zrcadla mohou být také transparentní a mohou se dokonce zvednout, takže nám odhalí bílý prostor za nimi - což by snad konečně mohlo být jeviště.
Na začátku inscenace se sedm Hamletů, šestice mužů a jedna žena, dohadují, kdo bude hrát slavnou Shakespearovu postavuMají na sobě tmavý renesanční oděv s bílým límcem - postupně se však herci mění v další známé i méně rozluštitelné divadelní postavy a tomu podřizují i kostým. Václav Vašák a Jana Plodková nám zahrají scénu z Tramvaje do stanice touha, zazní úryvky z děl Dostojevského nebo Thomase Bernharda. Herci při přípravě díla vycházeli hodně z vlastní zkušenosti, stejně tak režisér Mikulášek a dramaturgyně Viceníková. A tak jsou Hamleti jakousi inscenací obrácenou do sebe, ve které se zrcadlí minulé postavy, které herci ztvárnili, některé scény jsou zase inspirované dřívější tvorbou Mikuláška a Viceníkové.
Inscenace je tak jednou velkou citací a tvůrci v ní pátrají po smyslu herectví - a možná divadla vůbecPokud to tedy ještě nevíte, herci bývají sebestřední, ti mladí mají iluze a mluví o hereckém srdíčku, ale skončí v televizních seriálech, velké umění může být vždy přebito odhalenou ženskou nožkou a vše je beze smyslu, marné a pomíjivé. Když k tomu přidáme, že v inscenaci zazní také slavný Shakespearův monolog o tom, že celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci, mohou být Hamleti také symbolem našich marných a pomíjivých životů.
Potíž je, že tohle všechno už víme. Od divadla, které před pár měsíci sebralo všechny ceny, které udělují divadelní kritikové, čekáme chytřejší, hlubší a inspirativnější pohled na svět - ať už ten iluzorní na jevišti nebo ten skutečný a nadmíru složitý. Když pak herec v brnění vráží do stěn, aby diváky pobavil, nevíme, zda se máme smát nad znázorněním takového klišé, nebo inscenátoři naše bránice lechtají opravdu takto otřele.
Jan Mikulášek je přitom zřetelně režisérem s ojedinělým citem pro divadelnost - je poetický a přesný v rytmu i budování situací. Stejně tak se znovu ukazuje, jak vynikající herecký soubor Zábradlí má - jmenujme z Hamletů třeba Petra Čtvrtníčka, Jiřího Vyorálka, Ivana Luptáka nebo Janu Plodkovou.
Přesto však Hamleti zůstávají uzavřeni v herecké šatně, rampu nepřekročí a diváků v hledišti se dotknou pramálo. Jde z nich chlad, nezúčastněnost i velká míra samožerství. Divák netuší, proč by ho pátrání po marnivosti herectví mělo zajímat. O sobě a dnešním světě se tentokrát na Zábradlí moc nedozví.
