Hvězdná zpěvačka Laura Mvula poprvé v Praze. Poslechněte si kompletní záznam koncertu

Laura Mvula
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Laura Mvula

Na úvod 23. ročníku festivalu Struny podzimu vystoupila loni v říjnu na koncertě v pražském Foru Karlín britská zpěvačka a klavíristka Laura Mvula. K poslechu nabízíme záznam koncertu včetně exkluzivních rozhovorů.

Pod vedením dirigenta a aranžéra Troye Millera Lauru doprovodila brněnská filharmonie doplněná o tři tuzemské jazzové muzikanty – klavíristu Jiřího Levíčka, bubeníka Martina Nováka a slovenského basistu Rastislava Uhríka.

Rozhovor s Laurou Mvulou

Pamatujete si svůj první silný hudební zážitek?

Jeden, o kterém ráda mluvím, je spojený s tím, když jsem ještě jako dítě hrála na housle. Vnímala jsem to tehdy trochu jako sport. Všichni mí kamarádi na ně tehdy také hráli; trochu jsme soutěžili v tom, kdo dřív zvládne zadaná cvičení. Dostala jsem se na určitou úroveň a birminghamská hudební škola pak zkoušela zapojit žáky do hry v ansámblech. Začínalo se v oblastních orchestrech, v nich se hrál dohromady jednoduchý repertoár jako třeba ukolébavka Twinkle Twinkle a cílový bod byl mládežnický symfonický orchestr. Pamatuju si na první zkoušku v orchestru String Symphonia, tak se to tehdy jmenovalo, nikdy jsem neměla zkušenost s tak velkým souborem, navíc složeným ze samých smyčců a navíc v prostředí, které bylo pro mě úplně cizí. Zkoušelo se v budově Birminghamského gymnázia, staré viktoriánské budově jak z Harryho Pottera, a hráli jsme Bacha. Cítila jsem se jako na jiné planetě. A ten zvuk, to je nejspíš jedna z mých nejintenzivnějších hudebních vzpomínek na dětství. Všechno ostatní už tehdy pro mě bylo normální, ať už jsem hrála v kostelní kapele nebo zpívala v Black Voices, a capella souboru mé tetičky, nebo jsem jen tak něco zkoušela sama doma, byla to do jisté míry rutina. Ovšem tahle zkušenost se String Symphonia mi změnila život.

Pak jsem postoupila do koncertního orchestru. Seděla jsem vzadu, v řadě druhých houslí, asi chápete, jak jsem na tom tehdy byla technicky. Měla jsem za sebou žestě, trochu jsem se jich bála, bylo to jako mít ohňostroj za zády. Tyhle všechny zkušenosti na mě měly jistě i podvědomě vliv. Některé z nich byly i ponižující. V tomhle prostředí se musíte učit hudbu kolektivně s velkou dávkou disciplíny. Když pravidelně necvičíte, je problém. Pamatuju si, že jsme hráli hudbu z Harryho Pottera. Dodnes vidím tu dlouhou řadu těch nejkratších not zahraných jedním tahem smyčce. A já nikdy nebyla příliš disciplinovaná, nikdy jsem moc necvičila. A oni nás zkoušeli hezky jednoho po druhém. I přes tuhle hrůzu za všechny své schopnosti vděčím i zkušenostem z tohoto svého životního období.

Zvuk symfonického orchestru je neodmyslitelně spojen s vaší hudbou už od vaší debutové desky Sing To The Moon. Myslela jste na to už při skládání písniček, nebo s tím nápadem přišel ještě někdo jiný?

Celou formu jsem při skládání neměla vyřešenou. Neřekla jsem si, udělám orchestrální album. Víte, jsem člověk typu „všechno nebo nic“. Buď mě něco zcela pohltí, anebo mě to úplně mine. Instrumentální síla orchestru, hudba a capella, kterou jsem produkovala a zpívala, Michael Jackson, Spice Girls, sborová klasická hudba, varhanní hudba. Tohle vše bylo svým způsobem katalyzátorem mé vlastní tvorby. Beach Boys. Nepamatuji si přesně, že bych Beach Boys někdy poslouchala, ale někde to ve mně je. Už jako dítě jsem byla vystavena různým vlivům. Na Sing To The Moon se to vše nahromadilo. Takže i orchestr. Navíc pocházím z hudební rodiny, jsem nestarší ze tří dětí, hráčů na strunné nástroje. Hezké, bizarní i ponižující zároveň je na tom to, že ti dva mě velmi brzy předběhli. Můj bratr studoval na Royal Academy violoncello, teď hraje i na basu, je to multiinstrumentalista. Moje sestra hraje v současnosti na housle a kytaru s Florence And The Machine. Hudba se u nás stala rodinnou záležitostí. Bylo normální, že jsme všichni hráli a hodně toho sdíleli. A to byla i cesta, jak jsem získala i svůj vlastní hudební jazyk.

Jaká byla role Troye Millera v tomto procesu?

Troy Miller byl u toho hned od začátku, nejdříve jako bubeník. Jako celebrita hostující na mé první sólové nahrávce. Její producent Steve Brown mi ho představil jako toho, kdo hrál s Amy Winehouse. Ve studiu se uvedl tak, že přišel pozdě, protože prý poslouchal písničky, ve kterých bude hrát. Z nahrávání tehdy nic nebylo, ale padli jsme si do noty, hodně jsme se tehdy o hudbě bavili a došlo mi, že si rozumíme v různých ohledech. Přerostlo to v přátelství a tvůrčí partnerství a já ho chtěla do nejužšího kruhu svých spolupracovníků. Naše partnerství jako by bylo napsáno ve hvězdách. Má domácí studio, takže nebyl problém scházet se u něj a pracovat. Dělali jsme u něj i na mé druhé desce. Měl spoustu pro mě docela bláznivých nápadů, které se ovšem nakonec realizovaly. Třeba že angažuje Londýnský symfonický orchestr, nebo kytaristy Johna Scofielda, Lionela Louekeho. Někdy ti lidé ani nevěděli, jaká bude jejich role, dokud nepřišli do studia.

Očekáváte, že vystoupení s brněnskou filharmonií bude v něčem jiné než vaše předchozí zkušenosti s orchestrem?

Někdy to opravdu bývá výzva. Nejsem operní zpěvačka. Někdy cítím, jako bych měla být. Ovšem to je umění jiného kalibru. Se svou kapelou jsem jak zlobivé dítě. Odzpívám třeba tři písničky zády k publiku a nikomu to nevadí. To si nemůžete dovolit na koncertě s orchestrem. Je to typicky více rigidní prostředí. Takže někdy jde trochu o střet dvou zcela odlišných světů - toho klasického s tím mým. Troy v tomto ohledu funguje trochu jako prostředník, uvádí hráče orchestru do mé hudby a mě směruje k nim. Musela jsem se hodně učit a být trpělivá. To, co mě fascinuje na pražském koncertě, je fakt, že cokoliv jsem našla na sociálních sítích v souvislosti s festivalem - fotky, videa, vypadá jako moje show. To mi dává trochu klidu, že nebudu muset být jako Nina Simone, ale víc jako Laura Mvula.

Laura Mvula vystoupila poprvé v Praze na festivalu Struny podzimu

Bavili jsme se o tom, že pracujete v současnosti také na nové hudbě. V jednom starším rozhovoru jste prohlásila, že chcete vystoupit ze své komfortní zóny. Co je komfortní zóna Laury Mvuly? Kde začíná experiment?

Je mi vlastní ponořovat se do vesmírné hudby, celého toho vesmíru tvořeného slovy a hudbou. Jsou to ty okázale pomalé pohyby, zvukové stěny a já to celé zdobím. Je to pro mě velmi jednoduché, vím, jaká je má role a jak publikum nechat pocítit radost z bolesti. Cokoliv mimo tento rámec je pro mě nepohodlné. Jsem stále na začátku. Podepsala jsem novou smlouvu s jedním vydavatelstvím a mohu říct, že mám zpoždění a že mě uhání. Nevím, jestli má hudba bude nutně funky nebo groove, trochu tyhle oblasti prozkoumávám. Zatím nikdo neví, jak to bude ve výsledku znít.