Hudební knihovníci všech zemí...V Krakově se konala konference IAML – Mezinárodní asociace hudebních knihoven, archivů a dokumentačních center

Řešily se otázky ryze praktické – jak uspořádat prostor hudební knihovny, aby byl funkční a uživatelsky příjemný? Jak skladovat šelakové desky a válečky, aby nedošlo k jejich ohnutí? Jak nejlépe může knihovna spolupracovat s katedrou, jak přimět studenty, aby při výzkumu neklouzali po povrchu a hledali hodnověrné zdroje?

IAML Krakow úspěšně zakončen. Příští rok bude kongres hostit Praha|foto: IAML

Řada přednášejících se zabývala prací s prameny. Na tomto poli vynikly příspěvky polských badatelů z Jagellonské univerzity pod vedením Aleksandry Patalas. V Polsku, jež bylo těžce zdevastováno za 2. světové války, je situace pramenů taková, že více jich bylo ztraceno, než se zachovalo. Při přípravě kritických edic pomáhá fakt, že církevní řády šířili spolu s Písmem také opisy hudebních skladeb. Badatel Tomasz Jež přirovnal provázanost jednotlivých klášterních center k pavoučí síti a mniši, ať jezuité či dominikáni byli takovými Spidermany. A tak se části jedné a téže skladby nacházejí až 5 tisíc kilometrů daleko – kus v dnešním Bělorusku, další kus v Itálii a tak podobně. Mimochodem ve sbírce kláštera Jasna Góra, vyhlášeného poutního místa, která je se svými více než třemi tisíci kompozic největší sbírkou hudby 16. stoletím počínaje v Polsku, se nachází velkém množství českých autorů. Tyto skladby jsou díky péči polských muzikologů dostupné také na nahrávkách v edici Musica Claromontana.

Přestože žijeme v 21. století a řešíme hlavně problém digitálních databází a obrovského množství dostupných dat, stále narážíme na důsledky 2. světové války. Poukázal na to například Bret Werb z Amerického muzea památky holocaustu. Ve svém příspěvku představil Aleksandra Kulisiewicze, skladatele, který přežil koncentrační tábor Sachsenhausen. Po válce vyhledával Kulisiewicz pamětníky holocaustu a nashromáždil neuvěřitelné množství hudebních i jiných dokumentů ze života v koncentračních táborech a newyorská instituce je postupně vydává na CD. Ukázky lze najít zde.

Specifickým odvětvím hudebního knihovnictví, archivu či databáze, jsou webové stránky orchestrů. Ty skýtají možnost prezentovat koncertní programy, partitury, texty o skladbách, audio a video nahrávky a veřejnosti tak zpřístupnit interpretační historii v úplnosti. Takový projekt představil Eric Van Balkum z Nizozemska. Tam se digitálnímu dědictví věnují na úrovni vládní strategie a digitalizaci hudebnin z archivu nizozemského rozhlasu a televize iniciovalo tamní ministerstvo kultury. 450 tisíc (!) jednotek hudebních rukopisů a tisků prošlo v letech 2017-19 digitalizací. Teď si na stránkách můžete díky důmyslnému systému provázání jednotlivých dat, tzv. sémantickému webu, spojit nahrávku s fotografií či videem a s partiturou a dalšími informacemi.

Kdo jsou mecenáši klasické hudby a jak je získat

• Upravit
• Smazat

Klasická hudba, jak ji dnes označujeme, se bez patronů, mecenášů, dárů či donorů neobešla nikdy ve své historii. Ať už šlo o podporu výjimečných talentů skladatelských nebo hráčských, nebo o dotování provozu opery či koncertní síně.

Knihovny, archivy a dokumentační centra jsou zde zejména od toho, aby pomáhali svým čtenářům, studentům a pedagogům. Jak je upozornit na riziko neověřených informací na internetu a jak vytvořit prostředí spolehlivých vědeckých informací – tím se zabývá projekt Music Scholarship Online Timothyho Duguida z Glasgow.

V pořadu uslyšíte také Filipa Šíra z Národního muzea v Praze, který inicioval rozsáhlý projekt na záchranu zvukového dědictví Nový fonograf. Výzkumy jej zavedly do Ameriky, kde objevil válečky s nahrávkami určenými početné české komunitě. Co na nich je a jakým způsobem se digitalizují, o tom bude řeč v některém dalším dílu Reflexí.