Hudba roku 2018 podle Michala Pařízka: Odbojné písně v době nejistoty a úzkosti

Mitski
Mitski

Nejistota, úzkost a chaos jsou nálady, které hlasitě rezonují v téměř celém dnešním světě. A tento trend se loni projevil i v hudbě.

„Vzývejte svou spoušť a ignorujte hodnoty,“ zpívá v písni Rank & File kalifornský hudebník Moses Sumney. Píseň je namířená proti policejní brutalitě, ale její vyznění může snadno charakterizovat celý uplynulý rok, ve kterém se v populární hudbě objevovaly zejména nejistota, úzkost a chaos, tedy emoce, které tak hlasitě rezonují v téměř celém dnešním světě.  Zároveň je ale ze souhrnu nejzajímavější hudby z loňského roku zřejmé, že tyto a mnohé další dříve spíše negativně vnímané nálady dnes dostávají úplně jiný rozměr. Zvykáme si s nimi žít a přestáváme se za ně stydět, jistá naděje tedy nechybí.

Jedny z nejlepších alb roku 2018 mají podobně jako v posledních letech na svědomí ženské autorky, skvěle hodnocené jsou novinky od Robyn nebo Janelle Mónae, doslova zjevením je pak novinka zpěvačky Marianne Faithfull, která ve svých jednasedmdesáti letech natočila možná nejupřímnější album své kariéry. Velkou nadějí pro další roky pak zůstává Brittney Parks, vystupující pod jménem Sudan Archives. Její křehké, intimní, ale o to výraznější písně dostaly na EP Nont for Sale rozkošný popový kabátek, který jim velice sluší. Dlouhohrající debut chystá Sudan Archives v první polovině letošního roku.

Popový pohled do svědomí

Další výraznou popovou deskou je kolekce Be the Cowboy od americké umělkyně Mitski Miyawaki, která se objevila snad ve všech výročních žebříčcích a některé důležité (například na serverech Pitchfork nebo Line of the Best Fit) dokonce vyhrála.

Autorka se na albu obrací dovnitř sama sebe, ke svým pocitům, svědomí a sebedůvěře, přeneseně ale k podobným krokům nabádá a povzbuzuje všechny svoje fanoušky. Zároveň se její novinka pyšní šarmantním popovým zvukem a Mitski s nabytou vírou v sama sebe tedy opouští také své lo-fi začátky a obrací se k daleko širšímu publiku. S dojemnou nonšalancí, grácií a radostí.

Svěží jazzová scéna

Zásadní místo mezi nejvýraznějšími nahrávkami loňského roku zaujímají také zástupci řekněme okrajovějších žánrů, mezi nimiž vynikají hudebníci z mladé jazzové generace. Kamasi Washington patří mezi velké hvězdy již několik let a svým svěžím a moderním zvukem dokázal jazz úspěšně zakotvit u mnohem širšího a zejména mladšího publika.

Částečně v jeho stopách jde také aktuální jazzová scéna, která se zformovala na Britských ostrovech – skvostná alba Mosese Boyda nebo skupiny Maisha patří bezesporu mezi ozdoby roku 2018 a přelomová kolekce Your Queen Is A Reptile od skupiny Sons of Kemet, jednoho z projektů talentovaného saxofonisty Shabaky Hutchingse, se dočkala dokonce nominace na věhlasnou Mercury Prize.

Ozvuk chladného severu

S mnohem radikálnější podobou své tvorby se přihlásila také americká trojice Low, která na kolekci Double Negative, jednom z vůbec nejlepších alb roku 2018, svůj tradiční kytarový zvuk nakazila ohromným množstvím elektroniky a občas se přibližuje až k ambientním rovinám. V ambientu ovšem v roce 2018 vládla švédská skladatelka Maria w Horn se svou okultně dokumentární sbírkou Kontrapoetik.

Chladný sever zastupuje také estonská umělkyně Maarja Nuut, na jejímž albu Muunduja, které vydala v září společně s elektronickým hudebníkem Ruumem, umně snoubí folklórní motivy a obrazy s futuristickou produkcí.

Pohyby na domácím poli

Stranou nezůstávala v roce 2018 ani domácí scéna, která díky albům skupin Pris, Orient, Market nebo Tomáš Palucha zažila také skvělý rok.

Leto s Monikou a Katarzia: Deska Antigona je přesnější než většina diskusí o #MeToo

Monika Midriaková a Katarzia

Obě se narodily na Slovensku, ale žijí v pražských Dejvicích. A obě teď vydaly nové desky. Zatímco Monika Midriaková svým křehkým elektropísničkářským projektem Leto s Monikou debutuje, Antigona Kataríny Kubošiové alias Katarzie je jejím třetím a prozatím nejangažovanějším albem.

Zaujala zejména kolekce Čaro od posledně jmenovaného souboru, a to díky sevřené atmosféře a koncentrované energii. S místní scénou asi nejvýrazněji zahýbala formace Povodí Ohře, ve které se sešli členové skupin Esgmeq, Esazlesa nebo Climatizado – v jejich nebezpečně chytlavých písních se mísí ozvěny country, noise i gellnerovské poetiky. Určitě je třeba připomenout také naléhavé album Antigona, na kterém se potkala Katarzia s elektronickým producentem Pjonim. 

Odbojné hymny Marca Ribota

Již zmíněná trojice Low albem Double Negative mimo jiné reagovala na atmosféru ve společnosti po zvolení současného amerického prezidenta. Podobné pohnutky stojí i za dalšími alby, které vyšly v loňském roce. Čestné místo mezi nimi zaujímá album Songs of Resistance 1942-2018 od amerického kytaristy a skladatele Marca Ribota. Ribot ve spolupráci se zástupci mnoha různých stylů, žánrů i etnik nově natočil odbojné písně z různých období.

Z jedenácti vyrovnaných písní ční italský tradicionál Bella Ciao v podání Toma Waitse, hymnu tamního antifašistického odboje za druhé světové války, která se během dalších dekád stala symbolem boje za svobodu a proti fašismu. V době, kdy se všemožné společenské trhliny výrazně prohlubují a hlavně neustále vznikají nové, podobné písně potřebujeme možná ještě více než kdy dříve.

Spustit audio
autor: Michal Pařízek

Související