Hudba může být výmluvnější než slovo, říkal Miloš Forman. Poslechněte si hudbu z jeho slavných filmů

9 fotografií

Miloš Forman – stejně jako každý dobrý režisér – pracoval ve svých filmech s hudbou velice promyšleně. V některých jeho snímcích je hudba vlastně další svébytnou postavou, v jiných hraje důležitou roli při vytváření atmosféry a celkovém vyznění.

Čtěte také

Pavel Sladký: Miloš Forman. Svoboda slova i svoboda porna

Zajímavá historka se váže k hudební složce oscarového filmu Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 1975. Forman pro natáčení objednal symfonický orchestr, který ve studiu čekal na skladatele Jacka Nitzcheho. Ten však přišel v doprovodu postaršího muže s velkým kufrem a prohlásil, že orchestr nepotřebuje. Jediné, co potřeboval, byl kýbl vody. Téměř veškerou hudbu pak společně s oním pánem nahráli za jedno odpoledne – za nástroje jim posloužily skleničky s vodou. Nitzche k výsledné nahrávce následně přidal pár taktů skutečné hudby a vyšperkoval ji hrou na pilu a další netradiční nástroje.

Čtěte také

Formanův návod na štěstí. Osudy na Vltavě k nedožitým devadesátinám proslulého režiséra

S filmem Amadeus se zase Formanovi podařilo vyvolat novou vlnu celosvětového zájmu o hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Kromě jiného rekonstruoval uvedení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v Praze, kde měla slavná Mozartova opera s názvem Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni premiéru 29. října 1787. Ve filmu, který získal celkem osm Oscarů a spoustu dalších cen, ovšem nezní jen Mozartova hudba, ale třeba také finále z opery Axur od jeho (filmového) rivala Antonia Salieriho.

Pro změnu dva Zlaté glóby získal Forman za snímek Lid versus Larry Flint, v němž se znovu zabýval svými tématy: svobodou, jejími mantinely, snahou o její prosazení a bojem jednotlivce proti establishmentu. Autorem hudby byl Thomas Newman, ve filmu ale zaznívá i česká klasika – například pochod ze Smetanova Dalibora a Polonézu z Dvořákovy Rusalky.

Posledním celovečerním filmovým počinem Miloše Formana je Dobře placená procházka z roku 2009, na níž spolupracoval se svými syny Matějem a Petrem. Režisér se k jazzové opeře Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého vrátil již podruhé, v roce 1966 totiž s Jánem Roháčem podle semaforské inscenace natočili film – jak na jevišti Semaforu zněla píseň Good Bye si můžete poslechnout ve vltavské Klapce.