Hudba je hudba, bez ohledu na gender, tvrdí Jessica Lurie

Jessica Lurie
Jessica Lurie

Saxofonistka, flétnistka, skladatelka a pedagožka Jessica Lurie vyrůstala na západním pobřeží, pochází ze Seattlu. Od dětství hrála na flétnu obklopena hudbou, kterou milovali její rodiče - muzikálovými melodiemi, ale i klezmerem. Mezi své první inspirační vlivy uvádí i eklektickou hudební scénu Seattlu, na které se vždy uplatnil jazz nebo funk stejně dobře jako třeba grunge nebo folk-rock.

JAZZOVÉ POŘADY NA ČRO VLTAVA
09:30 JAZZOFON (Všední dny)
18:00 JAZZOVÝ PODVEČER (Všední dny)
21:00 JAZZ & WORLD LIVE (Čtvrtky)

Vltava na Facebooku

K jazzu začala mít blíž na střední škole, nicméně v té době hrála i barokní hudbu. „Myslím, že to byl saxofon, co mi otevřel uši, pokud jde o styly, kterým jsem se věnovala. Když jsem pak studovala etnomuzikologii na Wesleyan University v Connecticutu, absolvovala jsem semináře jihoindické hudby s indickým flétnistou T. Vishwanathanem. Chodila jsem i na kurzy saxofonisty, klarinetisty, flétnisty a skladatele Anthonyho Braxtona, přestože jsem nepatřila do jeho studijní skupiny. Ponořila jsem se do skladeb Ornetta Colemana a Cannonballa Adderleyho, transkribovala jsem Sonnyho Rollinse, Johna Coltranea… Hodně jsem se v té době zajímala i o západoafrickou hudbu,“ vzpomíná.

Jessica Lurie

Saxofon nebyl její nástroj první volby, dlouho jeho místo zaujímala flétna nebo akordeon. V nadsázce říká, že nakonec zvítězil, protože byl hlasitější. To se jí obzvláště hodilo v jedné z jejích prvních kapel, v power triu s názvem Living Daylights, které založila se svým kamarádem ze střední školy, basistou Arnem Livingstonem. Jako předkapela absolvovali turné s takovými zvučnými jmény jako John Scofield, Wayne Shorter, Maceo Parker nebo s kapelou Soulive.

V roce 2000 Jessica Lurie založila své vlastní vydavatelství Zipa! Music. To zastřešilo její sólový debut, desku Motorbison Serenade. O čtyři roky později se zrodila formace, s níž vystupuje dodnes - Jessica Lurie Ensemble. Excelentní rytmiku v ní mají na svědomí bubenice Allison Miller a kontrabasista Todd Sickafoose, všemožné klávesové nástroje léta obsluhoval Erik Deutsch a na kytaru hrál Brandon Seabrook, který zvuk ansámblu ozvláštňoval nápaditými riffy na banjo. Sama kapelnice přispívá svou altkou a tenorsaxofonem, flétnou, akordeonem, ale i basovým ukulele a našla uplatnění také jako textařka a vokalistka.

Od devadesátých let patří mezi významné hudební aktivity Jessiky Lurie účinkování v saxofonovém kvartetu Billyho Tiptona, ženské formaci, kterou založila v Seattlu společně se saxofonistkou Amy Denio a jejíž repertoár pokrývá široké hudební spektrum od mikrobigbandových skladeb přes gospel, bluegrass až po vrtošivý jazz a funk. Hlásí se přitom k odkazu Billyho Tiptona, někdejšího jazzového muzikanta, který celý svůj profesionální život vystupoval jako muž a teprve až jeho smrt přinesla odhalení, že se narodil jako žena. Toto cross-genderové východisko kvarteta odráží nejednu zkušenost muzikantek s genderovými stereotypy a předsudky.

Nemohu zapomenout na jednoho reportéra, který v publiku komentoval koncert našeho kvarteta a říkal: Kdybyste zavřeli oči, napadlo by vás, že tohle je ženská kapela? Jak hloupá otázka! ‚Hraješ jako chlap a přitom vypadáš skvěle‘, to je něco, co slýchávám často, ovšem hudba je hudba, bez ohledu na gender.
Jessica Lurie

Převládající převaha mužů instrumentalistů je podle Jessiky Lurie jedna ze zásadních překážek, kterou musí jazz překonat, aby se stal opravdu původní uměleckou formou. „Když jdete na festival a zhlédnete vystoupení stovky muzikantů, 96 z nich jsou muži. A to jen v New Yorku, kde působím, je tolik zatraceně kvalitních muzikantek,“ dodává Jessica rozohněně.