Hruška versus Wernisch: Je to můj román o tom, co s člověkem dokáže udělat velká poezie

„Na monografii jsem pracoval v telefonickém virtuálním baru,“ líčí Petr Hruška. „Oba s Ivanem Wernischem jsme si nalili, obeznámili jsme jeden druhého s tím, co popíjíme, a přešli jsme k práci, jako bychom seděli u jednoho stolu, byť ten stůl měl tři sta šedesát kilometrů na délku. Pak jsme si nalili druhou, pak šli na záchod, jako ve skutečném baru, pak si nalili třetí…“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Ivan Wernisch, poeta natus a jeho alter ego

V této atmosféře prý skutečně vznikala část práce na Wernischově monografii Daleko do ničeho, především část faktografická. 

 „Jenomže!“ rekapituluje zachmuřeně Petr Hruška. „Mluvit o faktech s autorem, který je vyhlášeným mystifikátorem, který rád vodí za nos všechny počínaje sama sebou, to je velmi – ošajstlich.“ Rozsáhlý rozhovor se dotýká rodového zázemí Ivana Wernische („Němčina mě přitahuje a odpuzuje zároveň.“), jeho jedinečného postavení v šedesátých letech i samizdatové éry pozdější, kdy básník nemohl v letech 1970–1989 publikovat svou autorskou tvorbu. Tehdy rozehrál fantaskní hru překradů a utajené publikace pod jmény světových básníků včetně Goetha a Morgensterna: a svou roli v možnosti publikovat na zapřenou sehrál i Československý rozhlas.