Hrozně ráda obcuji s texty. Práce na nich mě povznáší a těší, říká editorka a básnířka Olga Stehlíková

13. březen 2021

Vystudovala bohemistiku, obecnou lingvistiku a fonetiku, přičemž těmto oborům se nějakou dobu na vědecké úrovni věnovala. Dnes píše básně a knížky pro děti, spolupracuje s rozhlasem i televizí, působí jako editorka literárního magazínu Ravt a v roli editorky také pomáhá na svět básním jiných autorů: její podpis najdeme pod osmi desítkami sbírek. Jak těžké je s autorem o jeho básních „vyjednávat“? I na to se Olgy Stehlíkové ptala ve Vizitce Markéta Kaňková. 

Když Olga Stehlíková vydala v roce 2014 ve svých sedmatřiceti básnický debut Týdny, pomyslela si, že snad měla s vydáním ještě nějakou dobu počkat. Jako editorka, kritička a recenzentka se totiž už řadu let výrazně podílela na fungování tuzemské literární scény, a vyjít se svou autorskou kůží na trh pro ni proto bylo riskantní. Neúspěch se ale nekonal. Naopak, Stehlíková za sbírku dostala cenu Magnesia Litera. Přesto ji dnes, po šesti letech, vidí kritickýma editorskýma očima. „Notně bych ji proškrtala, dobrou polovinu básní bych vyhodila,“ konstatuje.

Logo

Spolu se sbírkou Týdny se tehdy o Magnesii Literu ucházely další dvě publikace, na nichž se podílela jako editorka: Sbohem malé nic Dana Jedličky a Černá bere Michala Maršálka. „Byla to pro mě složitá situace, protože šlo o sbírky od blízkých lidí a mnou připravené. Navíc byly výborné,“ dodává.

Co chtěl autor říct?

Rozpoznat, co chtěl autor říct a jaký měl na začátku psaní záměr. Vyhmátnout místa, kde se to nepodařilo, a navrhnout řazení básní tak, aby výsledný tvar sbírky dával smysl. Ukázat na básně, bez nichž by se sbírka mohla obejít. To všechno je prací Olgy Stehlíkové – knižní editorky, která svými zásahy celému dílu může výrazně pomoci. Když pak kniha uspěje, Stehlíková si žádné kredity nepřipisuje. „Texty jsou dílem autorů, a pokud jsem měla možnost přispět k tomu, že to dobře dopadlo, jsem ráda. Vždyť to byl cíl.“

Práci s materiálem jiných autorů nadto vnímá jako životní náplň a obrovské obohacení. „Hrozně ráda obcuji s texty, práce na nich mě povznáší a těší. Jsem vděčný čtenář a snažím se být i nezaujatý kritik. Každému textu, i když se tváří hotově, se dá pomoci. Práce na nich navíc posouvá i mě, na každé nové knížce využiju to, co jsem se naučila v minulosti,“ dodává.

Ve Vizitce mluvila také o své spolupráci s kamarádem básníkem Milanem Ohniskem. Společně vydali knihu Za lyrický subjekt, který vyšel pod pseudonymem Jaroslava Oválská. Knížka je založená na spontánní výměně dopisů mezi oběma autory, přičemž hlavní roli tu má lehce podvratná hra s jazykem. „Do napsaného jsme si navzájem nezasahovali,“ říká Stehlíková. „Někdo nahozený příběh předělal, rozvinul. Občas jsme z příběhu vybočili, jsou tam trhliny. Mně se ale líbí, že je to příběh o lidech, i když divných.“ 

Čtěte také

V rozhovoru s Markétou Kaňkovou popisovala, jak nad ránem zkouší do mobilu zachytit nápady na básně, proč měla potřebu vydat velice specifickou sbírku vejce/eggs, již hudbou doprovodil Tomáš Braun, jak se v její tvorbě odráží láska k přírodě (a proč se necítí ve škatulce autorky píšící o každodenním životě, rodině a vztazích) anebo jak se zrodila knížka dětských příběhů Kařut a Řabach, s níž byla loni nominovaná na Zlatou stuhu. „Teď už mám hotový čtvrtý rukopis. Psaní dětských knih je pro mě uvolňující a užívám si ho. V poezii cítím své vlastní kritické tlaky.“  

Spustit audio

Související