Hrdinové. Humoristický román bez vtipu, ale také bez barvy a chuti

2. prosinec 2014

Petr Luňák vystudoval historii, Marek Pečenka dějepis a češtinu. Oba absolvovali Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Nyní společně napsali a vydali román Hrdinové, jehož děj zasadili do let 1988 a 1989. Hlavními postavami díla jsou studenti historie staroslavné Alma mater.

Podíl autorů na vzniku díla nezjistíme na první, ani na poslední pohled. Protože si „tandemovou jízdu“ Luňák s Pečenkou ozkoušeli v třikrát vydané a opakovaně dotiskované Encyklopedii moderní historie, souzvuk při tvorbě beletristického počinu byl zřejmě bez výraznějších kolizí. Šlo to hladce, a tak i výsledek je jaksi monotónní. Co bylo výhodné pro odbornou spolupráci, vyznělo na prozaickém poli poněkud nudně.

Studentský život šedých let

Příběh Richarda Míči, studenta posledního ročníku historie, občasného kverulanta systému, tu a tam z jeho slabin profitujícího řádného člena Socialistického svazu mládeže – je konzistentní. Jeho charakter odpovídá dobovým parametrům i obecnějším představám studentského života v učebnách fakulty, na studentských kolejích, v menze i v hospodách zřejmě nepříliš vysokých cenových skupin.

Ten chce tu a ta chce jiného

Zápletka je vcelku plytká: Richard píše diplomovou práci, usiluje o sblížení se studentkou anglistiky Lucií a chodí popíjet se dvěma kamarády. Je mu nabídnuta stáž na katedře historie, ale podmínkou je členství v komunistické straně. Milostný zájem o něj projeví dívka Pavelka, jenže ta, nikterak pohledná reprezentantka establišmentu, asistentka předsedy fakultní stranické organizace, spíš děsí. Přesto ho dožene až do postele a vedoucí katedry k podpisu jakéhosi prohlášení odsuzujícího ty, kteří volají po změnách.

Jednoduše plynoucí nuda

Nakonec vše dobře dopadne, Ríša obráží povolené i nepovolené demonstrace, omylem, ale přece je při jedné ztlučen; také nechtíc se projeví jako opozičník s peticí „za Havla“; spárům StB neunikne, ale nabídkám ke spolupráci hrdinně odolá; vyhlédnuté děvče začne chodit s jiným, leč pro útěchu a poté, co odmítne další ložnicové aféry s nepěknou soudružkou, na obzoru se rýsuje „nový vztah“.

Jaká byla doba?

Veselá? Krutá? Jak velký, nabubřelý, jak formální či opravdový byl tehdejší perestrojkový optimismus? Do jaké míry bylo hrdinstvím veřejné slovo nebo čin? Jak právě historici reflektovali aktuální dění a stav? A poměr k minulosti? To je řada otázek, na které v Luňákově a Pečenkově knize odpověď nenajdeme. Povrchní popis je skicou doby. V datech a posloupnosti dějů se autoři jistě nemýlí, ovšem „odér“, tíži či lehkost, niterný konflikt či paradoxní detail do své knihy nevložili. Záznam přetiskli, potence literární se ale neprojevila.

Vyprávění Petra Luňáka a Marka Pečenky o vysokoškolském nehrdinství a nehumoru závěru osmé dekády minulého století může být vnímáno jako přínosné právě obrazem nudy těch let. Tehdejší náladě ovšem autoři podlehli. A tak jako příležitost beletrizovat svoji zkušenost pro příští čtenářskou generaci jsou jejich Hrdinové, nehrdinsky promarněnou šancí.

Spustit audio