Hrdina západu v Dlouhé

Skandál, který provázel první uvedení této komedie v roce 1907, byl způsoben nejen tím, že její autor John Milington Synge učinil protagonistou mladíka, který všem vypráví, jak rýčem zabil svého otce, ale také sympatiemi, jež tímto vyprávěním probouzí u posluchačů. Za sto let, kdy se mnohé prvky poetiky, na níž je Syngeova hra vystavěna, staly běžnými prostředky absurdního divadla, černých frašek i coolness dramatiky, zůstává kupodivu stále aktuální a dráždivé její jádro: kdo a proč se může stát idolem svých bližních?

Režisérova odpověď na obě otázky je vynalézavá a za její zemitostí lze rozpoznat jeho hluboké pochopení pro chudé a sociálně drsné prostředí (mezi někdejším Irskem a nynějším moravsko-polským pomezím, které Klimsza důvěrně zná, by se jistě daly najít lecjaké analogie). "Hrdina" Christy Mahon není, jak tomu při inscenování této hry obvykle bývá, nezkušený, rozjívený mladíček, ale v podání invenčně obsazeného a neméně invenčně hrajícího Miroslava Táborského je naprostý outsider, mentálně poznamenaný (ne-li postižený) tím, že nepoznal nic než jen jednotvárnou dřinu na poli a že jedinou bytostí, se kterou byl kdy v kontaktu, je věčně opilý a svou nadřazenost tvrdě prosazující otec (Jiří Wohanka). Obdiv pak sklízí u podobných deprivantů, jako je sám: u hospodských kumpánů s mozkem zatemnělým alkoholem či bigotností a u dívek a žen, kterými vedle těchto nepoužitelných mužských cloumá neukojený sex (silnými protihráčkami Táborského jsou Klára Sedláčková v roli hospodské dcerky a Naďa Vicenová jako vdova Quinová). Této společnosti dominují v Klimszově fraškovité nadsázce animální pudy - touha souložit a zabíjet. Poté, kdy Christy Mahon svého obživlého otce praští rýčem podruhé, nyní před zraky svých obdivovatelů, okamžitě se ho jmou lynčovat. Ucítili krev a mají po ruce beránka, jenž ztělesňuje jejich vlastní obludnost. Tak proč se neočistit?

Klára Sedláčková a Miroslav Táborský v hlavních rolích Syngeova Hrdiny západu|foto: Týdeník Rozhlas