Hrdí pachatelé, zapomenuté oběti. Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři

Odpovídám na historický výrok „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“, říká vítěz karlovarského festivalu

• Upravit
• Smazat

Proč režisér Radu Jude ironicky věnoval svůj film Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři Tomio Okamurovi? Jak v jeho filmech koresponduje minulost se současností?

Titulním výrokem z 8. července 1941 doplnil rumunský vicepremiér Mihai Antonescu svou výzvu adresovanou národu k likvidaci Židů na východní frontě, kde v té době Rumuni bojovali pod vedením generála Iona Antonesca a po boku Hitlera proti Stalinovi. Citát vypovídá o lhostejnosti zla plně si vědomého své morální nepřijatelnosti, ale důvěřujícího v to, že jej budoucí generace zapomenou, nebo dokonce ocení. Dějiny daly této kalkulaci za pravdu: o Ionu Antonescovi, popraveném za válečné zločiny, vznikl v 90. letech v Rumunsku adorační film Zrcadlo Sergiu Nicolaescua a v nacionalistických kruzích je dodnes považován za ikonu.

Radu Jude, rumunský režisér, "Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři"|foto: Michaela Danelová,iRozhlas

Vždyť za všechno můžou Němci

Barbaři sledují mladou, energicky neodbytnou bukurešťskou režisérku Marianu, připravující pro lidové divadlo ideově opačný projekt: historickou rekonstrukci střetu rumunských, německých a sovětských armád v dnešním Podněstří, doplněnou o výjev z pogromu spáchaného Rumuny na Židech v Oděse. Jako nespravedlivou proti-rumunskou provokaci kritizují Marianin záměr připomenout kolektivním nevědomím vytěsněný masakr úřady, tvůrčí kolegové i milenec povalující se v ložnici – vždyť za všechno můžou Němci. Jako by zlem zasluhujícím nekonečné připomínání bylo spíše to komunistické, na rozdíl od nacismu méně vzdálené v čase a mnohými osobně zažité. Vůči Sovětům byli Rumuni rovněž oběťmi, kdežto ve vztahu k nacistům spolupachateli genocidy.

Nejtvrdší boj o svůj projekt svádí Mariana s vychytralým kulturním referentem, který dobře chápe význam i skandální potenciál díla a po vzoru totalitních cenzorů uplatňuje logiku „to by mohlo být dobré, to zakážeme“. Spory s cenzorem postupně otevírají řadu stále aktuálních otázek: Nač připomínat dávné tragédie, když se denně dějí nové? Není symbióza nacionalistické, xenofobní a rasistické propagandy, na níž slyší jisté segmenty společnosti, stále přítomná jako kdysi? Má umění financované z veřejných zdrojů národ bavit a utvrzovat v jeho ušlechtilosti, nebo mu má připomínat nepohodlná fakta z jeho temných sfér?

Dialog s dějinami

Paralelu rumunských dějin se současností vedl Radu Jude již ve svém westernovém road-movie Aferim! (2015), navracejícím se do Rumunska první půle 19. století a k tamnímu fenoménu romského otroctví. Aferim! řadou svých postupů narušovalo divákův ponor do žánrové podívané a jeho identifikaci s hlavními antagonisty, reprezentujícími jakési předobrazy dnešních šiřitelů a konzumentů xenofobních předsudků a proti-uprchlické hysterie. I Barbaři pracují se zcizováním, a navíc i s dokumentaristickou estetikou, neboť cílem je diváka podnítit k promýšlení reálných problémů. Mariana vyvrací požadavek svého horlivého kolegy na „maximální realismus“ představení: „válka je o smrti, copak my umíráme?“ Hledání přesvědčivého křiku umírajících v archivech zvukové střižny přináší jen nepoužitelné komické ječení vhodné pro fikční film. Realitu holocaustu přiblíží jen pár dobových fotografií a videozáznamů, jež nechá Jude pietně setrvávat na plátně. Tyto obrazy mají moc diskutující postavy umlčet svou autenticitou, poukazují na jejich odtržení od daných událostí. S čím nemáme přímou zkušenost, nám bývá lhostejné. Stále však máme příležitost se do situace vcítit.

Z filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři|foto: MFF Karlovy Vary

Marianino představení však více než lidskou empatii vyjevuje popularitu nacistických reálií u rumunského lidu: kostymérka ve fundusu při výběru vojenských uniforem v jedné zahajluje, neherci mají zájem ztělesnit jen nebolševické Rumuny nebo Němce a iniciativně navrhují křičet v bitevní řeži pozdrav Hitlerovi. Kulturní referent hrozí Marianě „konečným řešením“, nevyřadí-li z inscenace scénu pogromu. Už jen z těchto vtípků se zdá, že rumunští současníci vplouvají do rolí nacistů s mimořádnou chutí, zatímco vše sovětské a židovské, dobovou propagandou ztotožňované v jedno, častují projevy paušální nenávisti. Samotnému představení řada diváků tleská, jako by šlo o poctu složenou rumunské armádě a jejím zásluhám za rasovou očistu národa.

Každý národ má zač zpytovat své svědomí

Radu Jude: Zákonné, morální, zlé? Chci klást naléhavé otázky

• Upravit
• Smazat

Držitel Stříbrného medvěda za režii z Berlinale, rumunský filmař Radu Jude mluví v rozhovoru o svém filmu Aferim! Film s českým koprodukčním podílem vypráví příběh o honu na romského nevolníka v 19. století v Rumunsku.

Cíle Barbarů jsou zjevně osvětové, neboť Jude svůj film pojímá jako svého druhu odborný text. Debatující postavy nechává přímo citovat jejich zdroje jedním dechem s jejich argumenty. Protože je síť odkazů transparentně vyjevována po způsobu poznámek pod čarou, není divák zasvěcenější do světových dějin a filosofických konceptů před divákem zasvěceným méně nijak elitářsky zvýhodněn, jako by tomu bylo v běžném tzv. dvojitě kódovaném díle. Nikým necitované, avšak k tématu relevantní zdroje Jude až nepřirozeně viditelně umisťuje do záběrů, jako např. knihu polské psycholožky Anny Bikont The Crime and the Silence o pobití polských židů jejich katolickými sousedy v Jedwabnem z 10. června 1941 s téměř identickým průběhem, jaký měl Marianou rekonstruovaný pogrom. Kapitola z polských dějin svědčí o tom, že exponované téma je univerzální a každý národ má zač zpytovat své svědomí. Jakkoli budou vysocí státní úředníci a členové grantových komisí tvrdit, že oběti naší agrese se do našich dějin nepočítají.