Hrát jen klasický repertoár a byt členkou orchestru nikdy nebyl můj sen, soudobá hudba je mi bližší, říká flétnistka Monika Štreitová. Doma je v Portugalsku i na Sovinci

6. leden 2023

Se smíchem tvrdí, že všechno řídí z vlaku – na cestách za prací na univerzitě v Evoře totiž ve vagonu tráví pět hodin. Flétnistka a pedagožka Monika Štreitová se sice narodila naproti hradu Sovinec v Nízkém Jeseníku, životní lásku ale našla před šestnácti lety v Portugalsku. O soudobé hudbě, oblíbeném repertoáru i vztahu k otci, fotografu Jindřichu Štreitovi, mluvila ve Vizitce s Renátou Spisarovou.

Hře na flétnu se nejprve učila u své maminky Agnes, ta však brzy rozeznala její neobvyklý talent a každý pátek, jesenickým zimám navzdory, ji ze Sovince vozila do třicet kilometrů vzdálené olomoucké lidušky. Skvělé základy tam dostala od Lubomíra Kantora, v potřebném drilu pak pokračovala i s přísným, ale pečlivým Jiřím Bystroněm na ostravské konzervatoři. Na interpretačních kurzech v Piešťanech pak poznala Miloše Jurkoviče, který tehdy vyučoval flétnu na bratislavské VŠMU. „Nedělal z nás další klony sebe sama, ale z každého vychoval osobitého hráče,“ vzpomíná.

Flétnistka Monika Štreitová a kytarista Pedro Rodrigues

Slovenské prostředí ji coby mladou flétnistku přitahovalo i svým silnějším napojením na mezinárodní scénu, Bratislavu zároveň vnímala jako místo, kde může pracovat na své vlastní kariéře nezávisle na jméně Štreitová. „Náš vztah s tátou byl a je krásný, ostatně odmala jsem mu pomáhala vybírat fotky na výstavu, protože věřil mé intuici. Do Bratislavy jsem šla ale i proto, že jsem se potřebovala osamostatnit.“

Udržuji své kořeny živé

Do svého profilového rozhovoru vybrala vesměs skladby, které čeští i portugalští autoři napsali přímo pro ni. Z rozhlasu se v tu chvíli ozývaly kompozice, na které návštěvníci klasických koncertů vážné hudby nebývají zvyklí; jako kdyby flétna Moniky Štreitové uvolněně konverzovala s různými elektroakustickými zvuky.

Monika Štreitová s Anou Telles

Jak ve Vizitce dodala, klasický repertoár nikdy nebyl její sen, navíc hraní v orchestru ji nenaplňuje tak, jako sólová interpretace soudobé hudby. „Hodně si ale hlídám, aby to bylo v rámci jazyka, se kterým se identifikuju. Snažím se neustále udržovat kořeny. Stále se cítím jako Češka, spolupracuji se slovenským varhaníkem Markem Vrábelem, se kterým mám pět recitálů do roka, a taky se skladatelem Michalem Ratajem,“ nastiňuje.

Čtěte také

Přestože je Portugalsko zemí se silně zakořeněnými tradicemi, elektroakustické hudbě se v ní i díky finanční podpoře daří dobře, často se hraje v rozhlase, na koncertech i na specializovaných festivalech. Od devadesátých let navíc v Portugalsku vzniká síť dobře vybavených studií a předmět elektroakustická hudba se vyučuje na třech místech. Jak se Monika Štreitová do Portugalska dostala, jak bojuje se skoliózou, jíž trpí téměř každý hráč na flétnu, a proč by ráda oživila židovskou čtvrť vedle evorské univerzity? I o tom mluvila ve své Vizitce.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová