Hraniční situace mě fascinují, je v nich možné sledovat výhonky svobodného myšlení, říká filmová vědkyně Sylva Poláková

Odmala vídala filmy, které její rodiče, výtvarníci animovaného filmu, považovali za zásadní. Patří mezi ně i Formanovy Vlasy, snímek, o kterém Sylva Poláková dodnes mluví jako o klíčovém. „Donutil mě o filmech přemýšlet víc než jen jako o čase příjemně stráveném v kině,“ říká. Pak přišla na řadu celá řada zážitků v klubovém kině Ponrepo a středoškolském filmovém semináři. Vedl ho matematikář s vášní pro Alfreda Hitchcocka, novou vlnu a Woodyho Allena.

Čtěte také

Videoart nejde pověsit na zeď, a proto se tu prodává jen obtížně. Češi si nechtějí kupovat ideu, říká historik umění Adam Hnojil

Cestu k pohyblivému obrazu jí v maturitním ročníku definitivně otevřelo chebské sympozium Nová média, který navštívila v maturitním ročníku. „Byla to událost, kam jezdili studenti vysokých uměleckých škol. Měli možnost tam sledovat nové techniky a disciplíny včetně performance či počítačové animace. Mezi pedagogy byli Lucie Svobodová, Milan Knížák nebo Miloš Vojtěchovský a jejich uvolněný, hraniční způsob vyjadřování mě jako osmnáctiletou holku na věky poznamenal.“

Experimentální film žije

Dnes patří Sylva Poláková mezi odborníky, kteří se zabývají videoartem a audio-vizuálními díly vznikajícími mimo kontext klasické kinematografie. Čtyři roky pracuje v kurátorském oddělení Národního filmového archivu, kde rozvíjí, zpracovává a odborné i laické veřejnosti zprostředkovává místní sbírku, zejména v souvislosti právě s fenoménem experimentálního filmu. „Filmové teorie si všímají toho, že v momentě, kdy se něco odehrává na hranici, vzniká skulina pro svobodnější formu vyjádření, než jaké poskytuje disciplína pevně ukotvená v kinematografických provozech. Mě hraniční situace fascinují, protože je v nich možné sledovat výhonky svobodného myšlení,“ vysvětluje, co ji na oboru nejvíc láká.

V současné době žije projektem Videoarchiv, jenž začátkem listopadu formou internetové databáze zpřístupní české experimentální filmy a umělecká videa. Celkem se jedná o více než sto prací od roku 1970, další budou přibývat. Zahájení provozu Videoarchivu předchází série tří on-line výstav, které připravili kurátoři Martin Mazanec, Tomáš Pospiszyl a Lenka Střeláková. Zaměřili se na počátky českého videa v 90. letech a rekonstrukci důležité oborové výstavy z roku 1994 Český obraz elektronický, na výběr studentského videoartu vzniklého ve specializovaných vysokoškolských ateliérech v Praze, Brně i v regionech a také na tvůrce, kteří odstupují od specifika média a hledají dialog mezi mediálními vyjádřeními. Mezi tipy Sylvy Polákové na umělce věnující se (mimo jiné) videoartu najdeme ve Švýcarsku žijícího výtvarníka Jana Jedličku, jehož retrospektivu nedávno uvedla Galerie hlavního města Prahy.

Co Sylvě Polákové dává studium filmu a jak od něj nejraději odpočívá? Jak se od devadesátých let videoart posunul a jak nyní odborníci s dobovým materiálem pracují? I o tom Sylva Poláková mluvila ve Vizitce.