Hraničky

Mezi stromy na návrší pak objevíte pomník padlým v 1. světové válce, dvacet německých jmen. Cesta, která vede podél potoka pod vzrostlou klenbou stromů, je zpevněna velkými balvany, lemována rozeklanými žulovými patníky. Široká tak, aby se dva formanské vozy pohodlně vyhnuly. Dnes u hranice rázně končí, ačkoliv kdysi vedla přes dvůr Stöckl do Reichenau. Vracíte se a neujde vám na potoce hráz, v rozvalinách, a dno rybníka porostlé březovým hájem. Po pěšince vyběhnete na bývalou náves - lavička ze zpráchnivělých pražců sice k posezení zrovna nezve, ale k zamyšlení ano. Co kdybych s několika odvážlivci Hraničky obnovil alespoň jako osadu? Tak deset dřevěných domů na podezdívkách vyskládaných z kamenů, půdorysu asi devět krát pět metrů, žádný přepych. Dům by ale byl moderní - automatická pračka, záchod splachovací. Hráz na potoce bychom obnovili, pod ní malá vodní elektrárna.

V duchu už vykružuji náves, asi by zůstala travnatá, botanická. Mohly by se na ní pásti husy? O tom by rozhodl osadní výbor, já bych byl jen dočasným předsedou, do prvních řádných "komunálních" voleb. Už vím, s kým bych do toho rozhodně nešel, abychom se například o oslunění neporvali už nad grunty. Ne, ještě se, případní zájemci, milí noví hraniční spoluobčané, nehlaste, zatím jsem pro takový plán nedostal ani pověření, ani žádné povolení není. Ostatně pro kterého krajského politika já bych byl důvěryhodný? A naopak, kterému politikovi tak důvěřuji, aby nám stačilo stisknout si pravice? Šel bych do toho s Janem Stráským, pohorky, Klub českých turistů, a co se řekne, platí. Ale on je v Budějovicích, bohužel. Nebo s bývalým primátorem Šnebergrem, ale ten je v Senátu, bohužel.

A stejně by se mezi dvaceti, třiceti prvními osadníky určitě našel alespoň jeden, který by se cítil nějak ošizený, ukřivděný, měl by různá tušení a podezření. Do nových, ještě smolou vonících Hraniček by pozval smůlu - televizi Novu. Bulvár by nás propral. Pak by si, vychytralý závistivec, najal znamenitého advokáta, třeba Choděru, Sokola, Vovsíka, Kříženeckého nebo Kolju Kubíčka. A to by bylo, abych jako první předseda prozatímního výboru za založení obce nešel na sedm, osm let sedět.

Ne, nic. Batoh na záda a po červené přes bývalou Novou Huť a Starou Knížecí Huť dále na Havran. Na něm hrůzně ční bývalá strážní věž, z níž vlají totalitní cáry, a plechy ve větru strašidelně vržou.