Hranice filmového dokumentu na festivalu Jeden svět

29. březen 2007

Na letošním festivalu Jeden svět, který opět nabídl bezpočet dokumentů ohmatávajících nejrůznější problémy současné civilizace, dostal značný prostor hraniční útvar mezi dokumentem a hraným filmem nazvaný "docudrama" (nebo také "dramadoc"). Vyskytuje se množství představ o jeho podobě, dokonce sem bývají řazeny plně hrané rekonstrukce autentických událostí.

Původní vymezení docudramatu se vztahovalo na zpravidla střihové pořady o významných osobnostech, o historickém i přírodním dění, když do nich byly vkládány hrané pasaže, aby lépe znázornily a osvětlily uzlové okamžiky popisovaných událostí.

Postupně však převážila volná fabulace, jen v základních obrysech se přidržující zvolené látky. Použití počítačové animace dodává takto pojednaným příběhům mimořádnou aktivitu, až téměř splývají s hranou a nikoli dokumentární produkcí; vystupují v nich přece fiktivní či aspoň nějak domyšlené postavy. Mizí z nich i průběžný komentář, obvyklý doplněk dokumentů, neboť jej nahradily vysvětlující dialogy.

Kořeny docudramatu ovšem sahají daleko do minulosti, do dob, kdy takový název ani neexistoval. Prvopočátek tvořily příběhy řekněme pseudodokumentární - kamerou zachycení lidé předváděli přesně ty činnosti, které konali obvykle, avšak ve výsledné podobě zaoblené do jednoduché syžetové linie (například Nanuk, člověk primitivní). Záhy se vyskytla i díla, která rekonstruovala určité události, někdy i s použitím původních aktérů. A nenechaly na sebe čekat ani průzkumné pokusy s metaforou či podobenstvím, kdy byly domýšleny varianty skutků, které se ještě (naštěstí) neudály. Na Jednom světě jich bylo uvedeno několik. V anglickém snímku Mlčící vesnice (1943) tvůrci přenášejí osudy vypálených Lidic na velšskou vesnici, kterou by mohl stihnout stejný osud, kdyby Spojené království také ovládli nacisté.

Jak se to dělá

Vpravdě uhrančivý však byl (pseudo)dokument The War Game z roku 1965 (uveden pod nepřesným názvem Hra na válku), mistrná reportáž o děsivých následcích jaderného útoku na Anglii. Zužitkován je instruktážní přístup, nechybějí ani prvky reportáže či ankety zjišťující postoje náhodně oslovených lidí. Kamera se uvolněně proplétá chuchvalci lidí, občas zastavena v dalším průniku a vrácena zpět, zprostředkovává nezadržitelně se šířící zmatek i následnou apatii. Tvůrci se vyhýbají jakýmkoli spektakulárním záběrům, soustředí se především na protokolárně sdělovaná fakta: jak selhávají opatření civilní obrany, jak lidé zasažení výbuchem umírají, jak u přeživších vyhasíná povědomí o základních mravních hodnotách.

Za pomyslnou hranou se již ocitla hněvná výpověď Kena Loache Cathy, pojď domů (1966) o sociálním úpadku nejchudších vrstev, které bez vlastního zavinění přicházejí o střechu nad hlavou a posléze i o děti, s nimiž živoří na ubytovnách. Marně shánějí takovou práci, která by jim dovolila odrazit se ode dna. Snímek naplňuje obvyklá kritéria sociálního dramatu, které zdařile evokuje dokumentární náhled, navíc začleňuje hlas komentátora, který sděluje statistické údaje o sociálních propadech, o tisících dětech, odebraných v takovém případě bezmocným rodičům. Převažuje tu spíše sociologická než psychologická dikce, osvětově ilustrující zvolené téma.

Z nejnovější doby vybírám polský dokument Jak se to dělá (trailer). Je nanejvýš aktuální: líčí, jak lze vhodným proškolením učinit politikem doslova kohokoli - stačí, aby si takový zájemce osvojil politickou pantomimu a komunikační fráze, aby si nacvičil veřejné vystupování. Výpověď je to krajně znepokojivá. Ukazuje, jak snadno ovladatelnou masou voliči jsou, jak i zdánlivě spontánní, oblíbený politik může být pouhou loutkou, kterou pohybuje někdo jiný.

Jeden svět
Jeden svět na webu České televize (filmy, trailery, festivalové střípky...)

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...