Hosté v Disku v režii Štěpána Pácla - recenze Jany Soprové

02501674.jpeg
02501674.jpeg

Absolventský ročník činoherců DAMU si po Euripidově Medei a Ostrovského Lese vyzkoušel současného německého autora Olivera Bukowského a společně s režisérem Štěpánem Páclem nastudoval v DISKU jeho hru Hosté, která měla před dvěma lety českou premiéru v divadle Komedie.

Jako diváci přicházíme do hlediště přes scénu. Míjíme skupinku venkovanů, sedících na obrácených kýblech, kteří se na nás dívají prázdnými pohledy. Činorodá žena za každým přicházejícím divákem smýčí podlahu, ale jak se zdá, je to sysifovská práce... Nemůžeme si nevšimnout tlustého provazu, visícího výmluvně zhůry. Navzdory tomuto tísnivému dojmu je první scéna optimistická - Erik a Kačenka vybudovali venkovský hotýlek a nechají se unášet vizemi příštích úspěchů. Ale dny ubíhají, a hosté nepřicházejí. Jen sousedé, z nichž každý má svůj sen - řezník Hagedorn udí skvělé domácí klobásky, Treitschke má na své ekofarmě zaručeně biologicky nezávadné výpěstky, Jutta žije tím, jak provdat svou handicapovanou dceru. Postupně všichni upadají do letargie, z níž je vytrhne teprve první host. Nenápadný mladíček se nechtě stane jakousi parafrází „ revizora," zaskočeného tím, jak přehnaná péče je mu věnována. Všichni na něj soustředí své naděje, alespoň na chvíli oživí svou iluzi, že se blýská na lepší časy. Nakonec se Host stává jedním z nich, když se ožení s duševně narušenou Edith. Jen postava věčně opilého kněze, umírajícího potupně se staženými kalhotami, jako by napovídala - veškeré naděje jsou marné, Bůh nás opustil. Marasmus bývalý i současný se podepisuje jak na duchovním, tak i materiálním životě lidí. Jakákoli naděje se vzápětí mění v další prohru. A ani ten provaz není na scéně jen tak...

Hra Olivera Bukowského Hosté odkazuje k podnikatelskému nadšení raného kapitalismu postsocialistického Německa. Na rozdíl od úspěšných podnikatelů, kteří chytli v 90.letech dech a nahospodařili si, ovšem ukazuje úděl těch neúspěšných, beznaděj těch, kteří vše vsadili na jednu kartu, a nakonec jim zbyly jen dluhy a oči pro pláč. V interpretaci režiséra Štěpána Pácla získává hra nadčasový rozměr, a diváci si ji patrně spojí s problémy dnešní ekonomické krize. Celé to venkovské společenství působí značně bizarně, celkový depresivní rámec však oživují i komické momenty - např. ve scéně kolaudace hotelu, kdy všichni začnou po staru tančit mazurku, a až teprve po chvíli si uvědomí, že hudba nehraje, nebo když Jutta sprchuje s nemilosrdnou drastičností hadicí svou dceru, která ve vaně rozpřádá své fantazie a tváří se, jako by se nic nedělo. Každý z herců vytváří svérázný jedinečný typ, nicméně v paměti nejspíše zůstanou ti, jimž se podařilo do postavy výrazněji vpašovat ironii a humor - v tom se nejlépe daří Václavu Šandovi v roli Hosta, Patriku Děrgelovi jako řezníkovi Hagedornovi či Anně Císařovské jako umělkyni z velkoměsta, paní Stoklosové.

Nová inscenace v DISKU má zvláštní kouzlo - při samotném představení působí mnohé scény až nepříjemně svou provokativní hyperbolizovanou vykrouceností, nicméně jednotlivé obrazy zůstanou v paměti dlouho po odchodu z divadla.