Muzikolog Petr Kadlec: Jedním z poslání České filharmonie je vzdělávat

Na druhé straně je stát šidí, jak může. Na jedné straně lze jmenovat desítky nádherných akcí, v nichž se potkávají dospělí i děti a zažívají to nejkrásnější z umění, na druhé straně je tolik hlouposti, že se musíme bát, jaká generace nám teď vyrůstá.

Celá Telefonotéka odrážela tento rozkmit. V den jejího vysílání se konal celostátní happening základních uměleckých škol ve veřejném prostoru. V telefonickém vstupu o něm víc řekl Tomáš Kolafa, ředitel ZUŠ v Liberci a výkonný ředitel Asociace základních uměleckých škol.

Přes tři stovky základních uměleckých škol České republiky – ten počet je velmi vysoký – nabídlo program, díky kterému se o jejich práci mohla dozvědět i širší veřejnost. A Marek Korbélyi, ředitel základní umělecké školy Evy Randové v Ústí nad Labem, popsal jeden impozantní příklad: projekt Mládí s filharmoniky, v jehož rámci vznikl společný orchestr Severočeské filharmonie, konzervatoristů a dětí z deseti „zušek" – a posluchače čekalo mimořádné provedení Dvořákovy osmé symfonie.

Inspirací k tomuto projektu byly ovšem edukativní aktivity České filharmonie – a v nich má klíčovou roli náš hlavní host, muzikolog Petr Kadlec. Vlastně můžeme říci, že je založil: o práci s mládeží sice usilovali už Václav Talich či Ivan Medek, ale jejich odkaz přetrval jen symbolicky.

Díky Kadlecově energii a nezdolnosti, a ovšem i nápaditosti a mimořádné otevřenosti má dnes filharmonie oddělení, které pořádá ročně na 400 akcí pro 50 000 dětí. Od koncertů, kde se publikum učí „rozumět hudbě", naslouchat a tříbit si smysl pro zvuk i pro styl, přes workshopy, které dávají možnost poznat zblízka nástroje i hráče, až po málem neuvěřitelná spojení, kdy živelná Ida Kelarová a distingovaný Jiří Bělohlávek v příkladném porozumění vedli těleso, v němž jsou rovnocenně zastoupeni čeští filharmonici, studenti hudebních škol a romské i neromské děti.

„Pracuje na tom sedm lidí, kteří řeší především administrativu, produkci a organizaci," popisuje Petr Kadlec. Lektorů je dvacet a dalších spolupracovníků nepočítaně. A hráči České filharmonie se zapojují čím dál tím ochotněji.

To je ovšem ta optimistická stránka, kterou jsme doložili štědrým počtem reportážních příspěvků. Některé souvislosti jsou však méně radostné. „Setkáváme se s čím dál horšími reakcemi, s čím dál větší snahou nějak to dění narušit. Takových negativních signálů přibývá. Pokud k nám ale nějaká škola přijde se stejnými žáky alespoň čtyřikrát do roka, tak na čtvrtém koncertu už je to soustředění a umění poslouchat hudbu větší a rozvinutější." Bohužel, častěji je to tak, že z 800 studentů v sále je nejméně polovina těch, kteří přišli poprvé. A příště přijdou jiní.

K čemu dnes mládež vedou naše školy? K hudbě rozhodně ne. „Hudba je na školách kdesi daleko za tělocvikem," posteskl si už za první republiky muzikolog Vladimír Helfert. A dnes? „My se v posledních letech snažíme vycházet z toho, že děti jsou pole neorané," popisuje Petr Kadlec. „Měli jsme obavy, že mají vůči vážné hudbě velký předsudek. Že se s ní někdy někde setkaly, že je to nebavilo, že jim to někdo nutil a tak dále. Ale dneska se čím dál víc setkáváme s tím, že o ní nevědí vůbec nic. Tím pádem nemají ani žádná negativní očekávání." Je taková situace ideálním východiskem pro činnost edukačního oddělení, anebo je děsivá? Nejspíš platí obojí.

Tu horší stránku stručně shrnul telefonující posluchač z Ostravy: „Není to zrovna veselé – to, co chci připomenout: tak mi připadá, že se prostě omezuje kulturnost národa." Pro Petra Kadlece je to ovšem další odrazový můstek. „Některé negativní jevy jsem dřív pokládal jen za smetí veřejného prostoru, které nemá význam, ale teď si uvědomuju, jak moc to na nás všechny má vliv. Vinou toho pochybujeme i o věcech, které v sobě mají krásu a hodnotu. Ale vždycky je dobré nakonec pořád věřit. To se má. Cesta někam nahoru a zároveň hloub je jediná možná."

Petr Kadlec (* 1980) vede oddělení vzdělávacích programů České filharmonie, které díky němu dalece překračují hranice pražského Rudolfina. S jejich záznamy se pravidelně setkávali i posluchači Vltavy. Jako muzikolog se zabývá především velkými postavami českého interpretačního umění (Václav Talich, Karel Ančerl, Rafael Kubelík...), jako publicista se zasloužil mimo jiné o připomínání osudů Ivana Medka a České filharmonie v letech nesvobody. Působil též jako hudební dramaturg stanice Vltava.